Bez většího etapáku
Posted on 14. Pro, 2005 by admin in EXTRA
Vážím si titulu Král cyklistiky, jímž jsem byl poctěn v rámci české ankety ryze cyklistické. Je to ocenění, které mi zatím chybělo a bohatě mi kompenzuje loňské vítězství v soutěži Peloton Top Ten. Tam jsem se však letos výsledkově propadl, což je dílem skutečnosti, která mne lehce zneklidňuje, i když si starosti moc připouštět nechci. Nejde vůbec o pořadí v žebříčku českých silničářů, potřebné body jsem prostě mít nemohl už jenom z toho důvodu, že jsem letos po nějakých deseti letech poprvé nejel vůbec žádný větší etapák! Moje nejdelší závody měly nějakých pět etap a také závodních dnů mám tedy proti minulým rokům bezkonkurenčně nejméně. To je ta příčina mých starostí, docela jsem zvědavý, co se mnou toto manko udělá příští rok. Vím o sobě, že potřebuju k dobrým výsledkům až extrémní zátěž.
S oblibou také často říkám, že vždycky je něco za něco, tak tedy v tomto směru si hodinovka vybrala svoje. Speciálně zaměřený dlouhodobý trénink se na druhé straně projevil tím, že jsem se mimo jiné zase zlepšil rovněž v časovkách – s výjimkou mistrovství světa jsem vyhrál všechny, které jsem jel. Stíhačku na dráze dnes vnímám skoro jako zábavu a na stará kolena jsem si výrazně zlepšil osobák v pevném kilometru… Ale to mi moc někde v Alpách asi nepomůže. Moje okolí, teď míním hlavně lidi, kteří mi pomáhali s hodinovkou, na mne tlačí, abych se vážně zabýval stíhačkou na dráze. Uznávám jejich argumenty, koukám na výsledky stíhačských vrcholných závodů, porovnávám je s tím, co jezdím sám, a také si musím říkat, že momentálně je k titulu mistra světa ve stíhačce blíž než k desátému místu na Giru, Tour či Vueltě, což bývala meta, o které jsem mluvil a dával si ji jako cíl.
Jenomže já jsem se stal profesionálním cyklistou mimo jiné i proto, že se mi zdály být výdělky dobrých cyklistických profesionálů zajímavější než třeba výdělky pracovníků v pohostinství, což byla moje druhá alternativa, vyplývající z kvalifikace získané na hotelové škole. Nejsem si jist, jestli i případný titul mistra světa ve stíhačce je ve všech souvislostech v tomto směru zajímavější než třeba místo v dobře zavedené pizzerii někde na frekventovaném místě. Speciálně v Česku by asi ani nestačil na místo v desítce nejlepších sportovců roku, jak bych si dovolil tipnout… Ale vážně o stíhačce přemýšlím v souvislosti s olympiádou 2008, což je ještě dost daleko.
Když už jsem se dostal k oceňování cyklistických výkonů, musím ještě vzpomenout často vyslovovanou domněnku v diskusích, jichž se poslední dobou zúčastňuji. Bývám po svém rekordu často zván na nejrůznější akce, kde se setkávám se spoustou velmi zajímavých lidí. Zúčastňuji se těchto společenských setkání rád už jenom proto, že vlastně pouze pár týdnů v roce si je mohu dovolit. Teď zrovna takové období končí. Ze všech zkušeností je pro mne nejpřekvapivější to, že naprosto drtivá většina lidí si myslí, že jsem ze svého rekordu zabezpečen na zbytek života! Přitom nejde o lidi nějak vzdáleně realitě. Jsou to většinou osobnosti z prostředí sportu, ovšem jiných odvětví než cyklistika. Dále například volení zastupitelé na úrovni měst a krajů, lidé z kulturní a podnikatelské sféry. S oblibou jim říkám – a je to plná pravda – že ze svého jsem si zaplatil i dopingovou zkoušku. A že tato položka je mezi těmi, které mi můj tým stále ještě jen slibuje proplatit… Někdy. Snad.