Rozhovor: JF Quenet
Posted on 31. Led, 2006 by admin in HODINOVKA, Z TISKU
Můžeš uvést podrobnostui o lidech, kteří lidé Ti nejvíce pomáhali v přípravách na rekord?
Moje příprava na světový rekord v hodinovce, to je skoro námět na román… Celkově se dá říci, že celé toto asi tříměsíční období probíhalo ve značném stresu a z pohledu odborníků z vyspělých cyklistických zemí určitě velmi amatérsky. Už z toho důvodu vidím, že mám ještě značné rezervy. Například kolo, na kterém jsem úspěšně jel, jsem dostal k dispozici tři dny před pokusem a trénoval jsem na něm dohromady tak dvě hodiny… Na kombinéze jsme narychlo žiletkou zkracovali rukávy asi pět minut před odstartováním pokusu… Dvaadvacet hodin před rekordní jízdou jsem stál déle než hodinu v nedýchatelném vzduchu ve frontě na moskevském letišti před pasovou kontrolou… Nikdy jsem nebyl v aerodynamickém tunelu a na rekordním kole jsem měl zcela zbytečně 32 drátů vpředu i vzadu… A tak dále a tak dále.
Jenomže na druhé straně jsem ohromně toužil ten rekord překonat a po ostrém testu ve Vídni jsem také stoprocentně věděl, že když se nestane něco nečekaného, že ho také překonám. Šlapal jsem tam jen půl hodiny veden na mezičasy Chrise Boardmana a cítil jsem, že jsem schopen jet i rychleji. Naštěstí jsem tenkrát ještě nevěděl, že ta druhá půlhodina, zejména úsek přibližně mezi 40. až 55. minutou, bude doslova jízda peklem! To by možná mé sebevědomí trochu zchladilo.
Zhruba desítka lidí, kteří mi pomáhali, to jsou všechno ohromní nadšenci a při mé přípravě i vlastním pokusu v podstatě obětovali svůj volný čas. Vesměs jde o lidi, s nimiž spolupracuji dlouhodobě, tak začnu člověkem, se kterým se známe nejdéle. Pavel Vršecký ze mne kdysi udělal závodníka. Já jsem byl v 15 letech strašně hubený a slabý, ale o tři roky později pod Vršeckého vedením jsem už získal dvě medaile na juniorském mistrovství světa v Perthu. Dával mi strašně zabrat, takže s přechodem do kategorie mužů jsem docela přivítal, když se naše cesty na čas rozdělily. Ale dneska je už zase náš vztah v největší pohodě! Pavel Vršecký připravuje úplně jiné závodníky, v národních závodech často moje soupeře, ale párkrát za sezónu, většinou před důležitými časovkami a dlouhodoběji před vzpomínanou hodinovkou, mne bral za motorku nebo za auto. Moc si vážím toho, když říká, že trénink se mnou bere jako duševní odpočinek. Právě v případě hodinovky mi velmi pomohl hlavně Jiří Mikšík. On už dlouhá léta vede rakouskou dráhovou reprezentaci, ale o české cyklistice má perfektní přehled. Pro mne bylo rozhodující, že když se v podstatě náhodou dozvěděl, že hodlám tento pokus podstoupit, okamžitě přišel s konkrétními radami a bylo znát, že mi věří. Mimo jiné byl také autorem detailních rozpisů rekordní jízdy a oba nás moc mrzelo, že nemohl být osobně přítomen v Moskvě, protože měl v té době povinnosti právě s rakouskými reprezentanty. A ještě jeden trenér mi velmi pomohl – Otakar Fiala. To není v mém případě trenér – autorita, ale trenér – kamarád. Já už dnes vlastně dlouhodobě žádnému trenérovi nepodléhám, ve třiceti letech sám nejlépe vím, jak se připravovat, ale s Otu Fialou všechno konzultuji. On mne zná, rozumí mi a dokáže mi poradit zejména ve chvílích, kdy mi to moc nejezdí.
Pak je tady pan doktor Karel Martinek. Zase spíš kamarád, známe se velmi dobře déle než deset roků. Karel Martinek je v České republice určitě nejuznávanější lékař specializující se na cyklistiku.
Přestože jsem nakonec jel na kole připraveném v dílně věhlasného Francesca Mosera, měl jsem pro všechny případy a hlavně na trénink připraveny další dva bicykly. Jeden od firmy Kovařík a druhý značky Pells. V obou případech jde o české stavitele rámů, Kovařík pracuje s klasickými ocelovými trubkami, Pells reprezentovaný osobou pana Petřvalského zase s karbonem. I když jsem nakonec na jejich kolech nejel, pánové Kovařík a Petřvalský mi úžasně pomohli.
Samozřejmě, že bych ve výčtu mých spolupracovníků měl ještě vzpomenout spoustu dalších jmen, ale to by vydalo na objemný seznam. Tak už se zmíním jen o svém mladším bratrovi Viktorovi, který prostě v rámci příprav vždycky dělal to, co bylo zrovna nejvíc potřeba. A také se stará o můj mediální profil, léta mi dělá prezentaci na webových stránkách.
Kde jsi se na rekord připravoval?
Na rekord jsem se připravoval převážně doma. Bydlím 25 km západně od Prahy, na kraji rozlehlého chráněného území Křivoklátsko. Jde o jednu z mála oblastí v Česku se skutečně zachovalou přírodou. Během deseti minut jsem z domova na kole v hlubokých lesích, přitom na slušných silnicích s nepříliš silným provozem aut. Nejsou tu žádné velké hory, ale delší kopce najdu a když potřebuji jet spíše po rovně, tak si také vyberu.
Je pravda, že moje příprava na hodinovku trvala zmiňované tři měsíce, ale nedá se říci, že by šlo o výhradní specializaci. Musel jsem normálně plnit týmové povinnosti a jel jsem v té době několik etapových závodů, mj. Kolem Belgie a závod Uniqua v Rakousku. Myslím, že mi v Acqua e Sapone moc nevěřili… Až poslední zhruba tři týdny byly zaměřené speciálně. Ale ani v té době jsem netrénoval na dráze. Velodromy v Praze a ve Vídni jsem potřeboval dohromady tak na pět hodin. Techniku jízdy na dráze mám hluboce zažitou z dorosteneckých dob, původně jsem se specializoval na stíhací závod. I loni jsem se stal mistrem České republiky ve stíhačce, stačí mi prostě se dostavit na start, nijak se na to nepřipravuji.
Jak jsi přišel na nápad pokusit se o zdolání rekordu?
Měl jsem to štěstí, že jsem v roce 2000 viděl Chrise Boardmana při jeho úspěšném pokusu v Manchesteru. Tenkrát bych si nepomyslel, že bych něco podobného mohl také dokázat. Přišel s tím až asi o dva dny později můj otec. Sám jsem tam tehdy v Manchesteru závodil ve stíhačce na světovém šampionátu, skončil jsem sedmý. Táta mě pochválil, ale zároveň řekl, že kdyby se jezdila stíhačka tak jako dříve místo čtyř na pět kilometrů, tak že mám medaili… Že je to na mne krátké a že mojí disciplínou by mohla být právě hodinovka. Pak už mi to jen čas od času připomínal, většinou když jsem někde vyhrál časovku, až jsem já sám uznával, že na tom něco bude. Doopravdy jsem si začal na hodinovku věřit už v sezóně 2004, ale nenašel se vhodný termín. Když loni na jaře začalo být zřejmé, že můj tým nepojede Giro a já tak přišel o velký motiv, padlo definitivní rozhodnutí, že to zkusím.
Proč jsi vybral Moskvu?
K rozhodnutí, že svůj pokus absolvuji v Moskvě, došlo až po ostrém testu ve Vídni. Předtím jsme uvažovali o Bordeaux, Stuttgartu nebo Manchesteru. Ve Vídni se mi nejelo špatně, ale cítil jsem se viditelně lépe na rovinkách než v zatáčkách. Připomínám, že měřím dva metry, mám kliky dlouhé 190 mm a použil jsem převod 54 x 13. To všechno může být předností na rovině a handicapem v klopení zatáček. Tak jsme hledali dráhu s co nejdelšími rovinkami. Ovál v Moskvě měří 333,33 m, to rozhodlo.
Všechno má ale svou dohru… Když mi později gratuloval Francesco Moser, řekl mimo jiné, že Moskva nebyla šťastnou volbou. Sám prý tamní dráhu kdysi testoval a nakonec tam žádný ze svých pokusů nejel. Nakonec mi řekl, že kdybych jel ve Stuttgartu, tak prý neodolala padesátka!
Proč během Tour de France?
Odpověď proč jsem rekordní pokus absolvoval v termínu Tour de France je zcela jednoduchá: Co na kole závodím, tak mám vždy v červenci nejlepší formu. Říkalo mi více lidí, že termín je nešťastný, že se mi nedostane patřičné publicity. Odpovídal jsem jim, že je lepší udělat rekord a dočkat se slabších ohlasů, než kdyby měl mít silný ohlas pokus neúspěšný… Nakonec jsem byl i s pozorností, kterou rekordu věnoval tisk, plně spokojen. A na Tour, i při televizních přenosech z Tour, se o mne mluvilo také… Na druhé straně je pravda, že neexistuje žádný filmový dokument z mého pokusu. Česká televize původně slíbila vyslat svůj moskevský štáb, ale nakonec se s kamerou nikdo nedostavil. Prý dovolené. Ale já mám spíš dojem, že mi nevěřili.
Jaké máš hlavní cíle pro 2006?
Už na prahu roku 2006 mohu říci, že hlavní cíl pro něj se mi bohužel nesplnil… Světový rekord mi měl pomoci do některého z týmů Pro Tour, ale to se nepovedlo. I letos tedy budu zůstávat v nejistotě, zda Acqua e Sapone pojede alespoň na divokou kartu Giro a v době Tour de France, kdy jak už jsem řekl mívám nejlepší formu, budu účinkovat na nějakém druhořadém závodě… Pouštět se znova do hodinovky zatím nemá význam, snad jen kdyby můj rekord do té doby někdo zlepšil. Když mi to týmový program alespoň trochu dovolí, zaměřím se prvořadě na zářijové mistrovství světa v časovce. Loni jsem skončil 12., po rekordním pokusu bych býval ještě potřeboval na přípravu nějaký týden, abych se na šampionát dostavil v lepší formě. Alespoň v takové, jakou jsem měl později v Herbiers, kde jsem Rogerse porazil.
Thanks for your cooperation.
Best regards,
JF Quenet