Nestojím o roli v této frašce
Posted on 31. Pro, 2002 by admin in Z TISKU
Ještě tři týdny po skončení letošního ročníku Závodu míru nevěděl Ondřej Sosenka jakého umístění v něm vlastně dosáhl. Při vyhlašování výsledků v cíli ve Varšavě byl druhý, ale pak přišla zpráva o Przydzialově diskvalifikaci kvůli dopinku. Začalo se mluvit o prvenství, ale vzápětí se odvolal Team Coast, že přece Przydzial po zkoušce, při níž neprošel, ještě absolvoval časovku družstev, takže musí být potrestán rovněž celek CCC Polsat.
www.peloton.cz PELOTON 7/02
Pro vás tady bude i druhé místo porážkou, že? Jedu jedině na vítězství, což je velký psychický stres. Většina týmů půjde proti mně, ale musím se s tím vyrovnat.
Pojede vaše stáj CCC-Polsat na vás, i když Poláci soupeří s Čechy o body do žebříčku zemí? Jsem lídrem týmu. Poláky už asi nedostihneme, soupeřit budeme spíš se Slovinci a Kazachstánem. Proto by se měli spojit nejlepší domácí závodníci v čele s Wüstenrotem, aby body zůstaly tady. Je to v zájmu všech.
Chcete to nějak komentovat? Souhlasím, že to má určitou logiku. Pokud má být Przydzial diskvalifikován v rámci celkového pořadí, pokud mu mají být zrušeny výsledky v jednotlivých etapách, tak proč by se to netýkalo i časovky družstev… Kdo však někdy na kole na nějaké úrovni jezdil, tak ten také moc dobře ví, že etapová cyklistika je vysloveně týmovým sportem. Nevidím rozdíl mezi tím jak Przydzial pomohl družstvu v týmové časovce při Závodě míru a tím jak on, ale i kterýkoli jiný později diskvalifikovaný jezdec v kterémkoli etapovém závodě mohl pomoci spolujezdcům v libovolné běžné etapě. Napadne někoho, aby žádal dodatečný postih spolujezdců dopujících závodníků třeba na letošním Giru? Sotva.
Ale to je přece argument pro vás. Když podává protest Team Coast, může se pak zase odvolat CCC… Já rozhodně nic takového iniciovat nebudu. Po tom všem, co se odehrálo, je mi úplně jedno, jestli skončím v letošním Závodě míru první nebo třeba dvacátý. Je to prostě dávno za mnou. V hlavě mám teď už úplně jiné věci. Těším se například na závod Kolem Švédska.
Opravdu je vám lhostejné, jestli vaše jméno bude nebo nebude zařazeno vedle všech historických vítězů Závodu míru? Teď už naprosto. Po všem, co se po skončení letošního závodu odehrálo, vnímám bohužel tento ročník jako frašku a asi nebudu sám. Opravdu nijak nestojím o to hrát v tom nějakou roli. Je mi samozřejmě velmi líto jen bodů do žebříčku UCI. Měl jsem být už někde kolem 50. místa. Ty body jsem si vyjel poctivě a vlivem cizího provinění o ně zřejmě přijdu. To je jediné, co mě mrzí, ale já se pokusím ty ztráty dohnat jinde. O dodatečné ceremoniály a nebo dokonce oslavy vůbec nestojím.
Několik dnů před vámi na téma dodatečného oslavování mluvila podobně Kateřina Neumannová. Nechtěl bych srovnávat olympijské hry se Závodem míru, ale princip, že má někdo postoupit na uvolněné místo po dopujícím soupeři, je stejný. Katka to dokonale vystihla, když říkala, že teď má sice medaili, ale nikdo jí nevrátí prožitek ze závodu, že jí ukradli neskutečný pocit, že se stejně cítí ochuzená. To je přesně ono, možná i pro ty prožitky a pocity to děláme víc, než pro cokoli jiného. Ale znovu opakuji, že nechci vedle sebe stavět olympiádu a Závod míru. Dokonce si myslím, že Závod míru je u nás stále zbytečně přeceňovaným závodem.
Proč a v čem? Podívejte se… Když přišla ta zpráva o Przydzialovi, byl jsem zrovna na tréninku a náhodou jsem s sebou neměl mobil. Když jsem se vrátil, bylo na něm 22 zmeškaných hovorů. Všechno noviny, rádia, televize… Volaly i deníky, které v samotném průběhu Závodu míru o něm vůbec nepsaly, ale teď tu byla senzace… Pár dnů předtím jsem skončil třetí v závodě Kolem Lucemburska, což v konkurenci, která tam byla, stavím výš než kdybych vyhrál Závod míru o deset minut. Ale bylo kolem toho ticho. Napsali o tom jen asi tři novináři, které považuji za opravdové profíky.
Vy si ale na nedostatek publicity stejně stěžovat nemůžete. Určitě jste v posledním roce mediálně nejsledovanějším českým cyklistou. Zasloužil jste se o to nejen sérií svých výsledků, ale často i nahlas vyslovovanou kritikou poměrů v české cyklistice. Vše došlo tak daleko, že jste loni odmítl Českou republiku reprezentovat na mistrovství světa a požádal jste dokonce o polský pas! Ale letošní závody absolvujete přesto s pasem českým… A budu ho mít dál. I když ten polský je podle slov našeho týmového šéfa pana Ordy připraven. Jenomže já kromě něj chtěl také jednoznačné vyjádření, že z hlediska olympijských řádů, že splňuji podmínky pro start na olympijských hrách v Athénách za Polsko. A to mi nikdo dát neumí, protože po OH v Sydney jsem startoval ještě za Česko na mistrovství světa 2000. Byl už to začátek nového olympijského cyklu nebo ne? Já samozřejmě po tom pátrat nemám čas. A nechci riskovat, že bych na olympiádu nesměl ani za Polsko ani za Česko.
Nic jiného v tom není?Ale samozřejmě, že ano. Hlava vychladla. Ne však jenom ta moje. Nemůžu přece ignorovat, když Český svaz cyklistiky naprosto průhledně zareaguje na všechno, co jsem označil za špatné a udělá příslušná jednoznačná opatření.
Jaká to jsou?Od začátku sezóny jsou jasně daná nominační kritéria na mistrovství světa. Každý český závodník ví, co musí udělat, aby byl nominován a může se podle toho zachovat. To dřív nikdy nebylo a nominace, ať dopady jakkoli, se vždycky mohly zdát někomu nespravedlivé. Pak také byla konečně dána patřičná vážnost mistrovství republiky. Musí ho absolvovat každý, kdo chce jet na mistrovství světa a mistr republiky je nominován automaticky!
To všechno se zdá být úplně logické.A vidíte kolik kolem toho muselo být poprasku a až ostudy. Mám dobrý pocit z toho, jak všechno dopadlo a cítím, že spokojenost je i na druhé straně. Alespoň to vyplynulo z rozhovoru, který jsme vedli s předsedou cyklistického svazu panem Štetinou při Závodě míru.
O čem se spolu baví nejvyšší svazový funkcionář a závodník?Nebudete tomu možná věřit, ale popovídali jsme si skvěle. Já už dneska vím, že některé věci mohou být složitější, než se jeví závodníkům a na panu předsedovi si vážím, že si vůbec k takové schůzce udělal čas. To nemusí být vůbec obvyklé a v jiných podmínkách by určitě k podobnému setkání ani nemohlo dojít.
Tomu nerozumím…Popíšu tedy stručně drobnou epizodu, jíž jsem byl přímým svědkem a v níž v hlavní roli vystupoval jiný prezident jiného národního cyklistického svazu. Nesmírně autoritativní člověk, jehož autorita dopadá na všechny kolem. To je samozřejmě v pořádku a kdyby to mělo i patřičnou formu, jen bych se tomu obdivoval. On ale mimo jiné staví do pozoru i závodníky, na které by neměl mít vůbec žádné páky, dává jim nesmyslné rozkazy a ještě je přitom oslovuje ty čur…! Když člověk vidí, že je něco takového jinde úplně normální, musí si velmi vážit našeho cyklistického prezidenta a jeho slušnosti.
Zmínil jste se, že definitivně nebudete Polákem. Jenomže při Závodě míru se vedly dohady o tom, že být už Polákem, tak jste ten závod vyhrál úplně hladce. Myslíte si to také?Nemyslím, protože to není tak jednoduché. I když týmová strategie při Závodě míru mohla vypadat jako jednoznačně vedená pro Przydziala, já samozřejmě vyslovený zákaz vyhrát neměl. Ale vadilo mě, že už od startu nebyl jasně určený lídr týmu. Býval bych zřejmě mnohem lépe snesl jednoznačně postavenou taktiku, i když by třeba nebyla pro mne příznivá. Takto panovala v celém týmu značná nervozita a třebaže to v etapách vypadalo, že CCC vystupuje proti soupeřům jako jeden silný tým, skutečnost byla jiná. Przydzial měl strach výhradně ze mne a já zase viděl jediného nebezpečného protivníka v něm.
Vy jste ostatně v rozhovoru pro Právo dávno před startem prohlásil, že chcete letošní Závod míru vyhrát a už tehdy jste také označil Przydziala za svého největšího soupeře. Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdybyste oba nebyli členy jednoho týmu.Však také kolem tohoto mého výroku byl pěkný poprask. Polský tisk se rozepsal o dvou kohoutech na jednom smetišti, což bych ještě bral. Ale někteří novináři také fantazírovali o údajném dávném nepřátelství mezi Sosenkou a Przydzialem, což byla vyslovená konstrukce. Až po těchto událostech to mezi námi začalo skřípat.
To nešlo nějak se hrozícímu konfliktu vyhnout?Byly chvíle, kdy jsme oba prohlašovali, že za účasti toho druhého v šestce pro Závod míru být nechceme. Existoval dobrý náhradní program, současně se Závodem míru jela druhá polovina týmu CCC Polsat etapy ve Španělsku. Já za sebe mohu prohlásit, že v jednom okamžiku jsem už byl smířen, že budu závodit tam. Ale pak jsme byli oba zařazeni do týmu pro Závod míru. Nikdo z nás nebyl nadšen, že tam ten druhý je také.
Jenomže pak jste v nejtěžší etapě udělali z ostatních startujících statisty a cílem projeli ruku v ruce! Cožpak takhle se chovají největší rivalové?Když o tom dneska přemýšlím, tak vlastně eventualita, že spolu všem ostatním ujedeme, byla jedinou rozumnou variantou řešení dané situace. Neumím si totiž představit, že by odjel třeba s někým dalším jen jeden z nás a ten druhý tím pádem měl od té chvíle pracovat na něj. Tak vyhrocená byla situace
Stále nechápu, co vedlo k onomu vyhrocení. Situace, kdy v jednom týmu jsou dva adepti na vítězství, je přece v cyklistice úplně normální.Jasně, ale ti dva musejí oboustranně cítit, že když dneska pomůžu já, bude zítra pomoženo mně. Já mám v tom směru svědomí čisté. Obětoval jsem se už několikrát a loni v září při závodě Kolem Polska díky přímému televiznímu přenosu viděli diváci, jak v závěru nejtěžší etapy nechávám odjíždět Voigta a zůstávám s Przydzialem, který už nemohl ani otočit nohama… Až na vyslovený pokyn vedení týmu jsem se vydal za Voigtem a druhý den ještě stačil všechno zachránit v časovce. Tenkrát jsme se dohodli, že nadcházející Závod míru bude “můj” a příští etapy Kolem Polska zase Przydziala.
Po provinění v Závodě míru Przydzialovi hrozí dva roky zastavení činnosti. Komu tedy budou zářijové polské etapy patřit teď?To bych jako obhájce prvenství také moc rád věděl.
PELOTON – CYKLISTICKÝ MĚSÍČNÍK (www.peloton.cz), Petr Kocek