Pády přicházejí v nejméně vhodnou chvíli
Posted on 31. Pro, 2003 by admin in EXTRA
(Devátý Kolem Švýcarska)
Když jsem v nedělní vysloveně horské etapě závodu Tour de Suisse dojel do cíle šestý a v celkovém pořadí jsem poskočil na desáté místo, považoval jsem to za velmi dobrou výchozí pozici k útoku na ještě lepší výsledek. Nakonec jsem ale rád, že se mi podařilo uhájit postavení na konci první desítky.
V pondělí jsem totiž v jednom ze sjezdů asi v šedesátce spadnul, sedřel jsem ze sebe kůži snad na čtvrtině těla a zbytek závodu se pak pro mne proměnil v dost bolestivou záležitost. Na jednu stranu jsem rád, že to mám za sebou. Už delší čas klepu na řídítka a říkám si, že přece není úplně normální najet na kole 100 tisíc kilometrů a ani jednou nespadnout. Skutečně jsem až do pondělka nejméně tři roky v tréninku ani v závodě nelehnul. (Jen jednou v nulové rychlosti na chodníku před domem, ale to nemůžu počítat…). Mohlo to ještě chvíli vydržet, ale na druhé straně jsem při vší smůle rád, že jsem si nic nezlomil.
Záda, lokty, ramena, kolena, kotníky, kyčle, stehna, to je to, co mám nyní odřené. Den předtím, než se to stalo, jsem si zrovna s někým povídal o tom, že na Tour de Suisse si člověk neodpočine ani ve sjezdech. Ty jsou tak prudké, že asfalt na mnoha místech vlivem dlouhodobého namáhání vytváří vlny, které cyklistu ve větší rychlosti vymršťují do nebezpečných skoků a pustit ve sjezdu na chvíli řidítka, znamená velké nebezpečí. Nedbal na to jeden z Italů a přímo přede mnou lehnul tak, že já už nic nezmohl. Během desetiny vteřiny se pro mne všechno v závodě změnilo…
Do cíle pondělní etapy zbývalo naštěstí jen asi dvacet kilometrů, ale i tak mne párkrát největší soupeři odpárali a vždycky jsem ztrátu dojížděl jen s velkými potížemi. Nešlo jenom o ta zranění, ale nadobro jsem zničil svoje nejlepší kolo (horní rámová trubka praskla) a rezerva byla připravena tak, že jsem se nestačil divit. Úplně jiný bicykl! V cíli etapy jsem naštěstí ztrácel na ostatní jezdce první desítky jenom nějakých 15 sekund, ale hlavně jsem byl vlivem pádu a nezvyklých vlastností rezervního kola totálně zničený.
Navíc druhý den čekala časovka. Měla být mojí zbraní, ale stala se místo toho utrpením. Během několika hodin zase jiný posed! Úplně nová koza, sedl jsem však na ní poprvé až těsně před startem… Určitě dobrá, ale zcela nezažitá. Navíc kdo si promítne časovkářský posed a předloktí (den předtím sedřené) opřené o lehačky řídítek, musí sám úplně cítit, jak “příjemné” to bylo.
Ale brzy po startu člověk přestane bolest vnímat. Jen cítí, že to úplně není ono. Takže jsem byl nakonec s 11. místem a velmi přijatelnými ztrátami na Ullricha a spol. vcelku příjemně překvapen. Ještě snesitelnější pohled do výsledků byl na to, kdo všechno zůstal za mnou… Ale samozřejmě, že jsem právě v časovce původně myslel na mnohem lepší umístění.
Ve středu při poslední etapě, to na mne všechno teprve dolehlo v plné tíži. Říká se, že následky pádu a hlavně odřeniny nejvíce člověka potrápí třetí den, k tomu to rezervní kolo a celková únava ze závodu, jaký jsem nikdy dřív ještě nejel. Takže skutečnost, že jsem si polepšil z celkově desátého na deváté místo, není v tomto případě výsledkem mé výkonnosti, ale faktu, že dlouho žlutý a v časovce Vinokurovem v celkovém pořadí předstižený Casagrande nakonec do poslední etapy nenastoupil… Oficiální týmové sdělení uvádělo jako důvod náhlé onemocnění.
Vzpomínka na Lugano
K závodu Kolem Švýcarska jsem léta vzhlížel jako ke dlouhodobému cíli, poctivě jsem se na něj připravoval, na jeho trati pak nechal všechny síly a nakonec jsem se už při svém premiérovém startu dostal do vytoužené první desítky.
Proč tohle všechno, proč právě závod Kolem Švýcarska má pro mne takové kouzlo? Přesně před deseti lety jsem se stal díky Vojtěchu Červínkovi, který tam tehdy trénoval, juniorem Veloclubu Lugano. V počátku devadesátých let to bylo pro českého dorostence stále ještě NĚCO a já právě v Luganu poprvé přičichnul k velké cyklistice. Mimochodem – byl jsem tehdy v jednom týmu také se svým nynějším šéfem v CCC Andrzejem Sypytkowskim. On pomalu jako závodník končil, já byl na začátku.
Etapy Kolem Švýcarska jsou nejen ve své zemi nesmírně populární a určitě je spravedlivé, že i z hlediska kritérií UCI jsou po Tour de France, Giru a Vueltě nejvýše hodnocené. Nemohu osobně srovnávat, ale znám spoustu lidí zkušenějších než jsem já, kteří tvrdí, že Tour de Suisse má proti jiným nejuznávanějším závodům nesmírně vysokou úroveň organizačního zajištění a celkově vysoké měřítko kultury, která závod charakterizuje.
Dostal jsem se znovu na silnice, kde jsem jako junior trénoval, vyhrával své první větší závody, ale učil se i trpět a dřít. Setkal jsem se také s několika lidmi, kteří byli u těchto mých začátků a teď viděli můj úspěch…