Sezóna 2003:
Posted on 31. Pro, 2003 by admin in EXTRA
Bez přestupu a přece v první divizi
Teď už můžu s ulehčením přiznat, že závěr loňské sezóny a konec roku 2002 pro mne byly poměrně stresujícím obdobím. Všude jsem to dlouho říkal a stejně dlouho pro to dělal všechno, co jsem uměl, ale můj cíl – jezdit v prvodivizním týmu – se mi nějak nechtěl vyplnit.
Prakticky od mého vítězství v Závodě míru až do posledních prosincových dnů převážně pan Gualdi jednal mým jménem s několika prvodivizními celky, ale nakonec jsme nikomu nic nepodepsali. Nejvážnějšími zájemci o moje angažování byly hned po ZM Gerolsteiner a koncem roku pak Phonak, ale s nimi, ani s jinými zájemci z řad prvodivizních jsem se nedohodl. Doba je skutečně strašně zlá, přetlak dobrých závodníků při zanikání spousty týmů obrovský, mzdy jdou drasticky dolů. V Itálii jsou stovky výborných jezdců ochotny jezdit doslova za kolo a za dres, jen když dostanou šanci. Ještě lepší závodníci třeba z Ukrajiny nebo z Kazachstánu chtějí jenom o maličko víc, zatímco já jsem vždycky žádal to, co dostávají na konci první stovky světového žebříčku figurující Francouzi, Němci, Belgičané, Španělé… Jsem tam s nimi, tak proč bych měl chtít méně?
Je špatné, když dám najevo, že český závodník ví, jak vysoký by měl být jeho plat a když ho také chce? Podle české povahy asi ano, v jedněch českých novinách jsem si přečetl, že mezi druhodivizními jezdci zůstanu hlavně proto, že mám neúměrně vysoké finační požadavky! Takže je asi v pořádku, když nadále zůstanou v rámci profesionální cyklistiky Češi v jednom pytli se vzpomínanými národnostmi.
Právě ta momentálně panující bída, odvracející se sponzoři a ke všemu ochotní borci bez jakýchkoli vyšších nároků, způsobují, že celková úroveň světové profesionální cyklistky jde bohužel dolů. Pár stájí zaniklo, pár jiných týmů nebylo schopno zaplatit závodníky s vysokou výkonností, další celky neuměly včas splnit administrativní náležitosti vůči UCI, zejména pak garantovat plnění finančních závazků vůči svým zaměstnancům, a najednou to bylo tady… Můj tým CCC Polsat je prvodivizní! Nemá cenu si nic falešného namlouvat, jsme samozřejmě dobří, ale překvapilo to i nás samotné!
Dostali jsme se do první divize jako seriozní tým, v němž v té chvíli sice nebyly žádné velké hvězdy světové cyklistiky, ale kde si také nikdo na nic nehrál a kde vedení v čele s hlavním sponzorem umělo rychle splnit nezbytné existenční podmínky kladené UCI. Já sám jsem měl velkou radost, že k potřebnému počtu bodů pro prvodivizní úroveň v klasifikaci světového žebříčku jsem pro náš celek přispěl největším množstvím. A nakonec jsme se i té světové hvězdy v našem týmu dočkali. V okamžiku, kdy už jsme byli prvodivizní, stali jsme se zajímaví i pro takového borce, jakým je Pavel Tonkov. V Polsku je z toho všeho ohromná euforie, jde o první prvodivizní celek z bývalé východní Evropy.
Takže aniž bych změnil dres, stal jsem se pro rok 2003 jezdcem prvodivizního týmu, splnil jsem si vytčený cíl. Hlavní však je, že jsem se nemusel nikde ponížit. Nedá mi to, abych se znovu nevrátil k mým údajným neúměrně vysokým finančním požadavkům. Já si skutečně myslím, že člověk musí za všech okolností znát svou cenu a nejít nikdy pod ní. To není jen záležitost těch peněz, ale to je i záležitost vlastního zařazení v týmu. Když jde člověk jednou pod cenu, podle toho se s ním také zachází. Mám v CCC asi dvakrát více, než kolik jsem mohl mít v jiném, tradičním, prvodivizním týmu. Navíc vím, jaké je tady moje místo a vědí to i moji spolujezdci a vedení. Je to příjemné vědomí. Navíc když výše říkám, že si na nic nehrajeme, tak mám na mysli i to, že není tajemstvím náš v přepočtu na koruny asi padesátimilionový rozpočet. Nemyslím si, že to bude výrazně méně, než kolik mají k dispozici někteří z těch, co se tváří, že by si mohli koupit Armstronga…
Možná náš rozpočet bude ještě o něco navýšen, v jednání je ještě příchod dalšího silného sponzora – společnosti Atlas. Takže nakonec třeba budeme CCC-Polsat-Atlas, případně CCC-Atlas-Polsat. Ani jinak se necítíme být chudými příbuznými slavných. Kola máme vozit španělská značky Orbea, mají je v první divizi další dva týmy. Vybavení Campagnolo Record, oblečení Santini, tretry a galusky Vittoria.
S Pavlem Tonkovem v našem středu si nedovedeme představit, že bychom nebyli pozváni na Giro. Tonkov tam byl devětkrát do desátého místa, v šestadevadesátém vyhrál celkově a kromě toho byl ještě třikrát do třetího místa, loni celkově pátý a vyhrál královskou nejtěžší etapu. Navíc přišli z Banesta Baranowski a Brozyna, kteří mají s Girem také své bohaté zkušenosti, takže se všichni těšíme už dneska. Jediným záporem v této souvislosti je, že Závod míru tím pádem pojede jen naše “béčko”…
Když už jsem se dotknul několika příchodů nových jezdců do našeho týmu, nesmím zapomenout na Ukrajince Bondarieva. Excelentní časovkář, loni na mistrovství světa 11., ale hlavně je to obr! Je jenom o pět centimetrů menší než já, zato má o deset kilo víc a já vlastně teprve za ním poznávám, co to je dokonalé pohodlí jízdy v háku. Za kýmkoli průměrně rostlým samozřejmě vyčuhuji a více či méně stejně jedu za své… Máme s Bondarievem společné přání dostat se na některý z exhibičních závodů v časovce dvojic. Dost bychom si věřili…
Tak se dostávám k programu sezóny. Prvním vrcholem pro celý tým se stane samozřejmě Giro. Věříme, že budeme startovat. Kdyby to z jakýchkoli důvodů nevyšlo, soustředím se osobně v té době na Kolem Lucemburska, je to “dvojka” stejně jako Závod míru a loni jsem tam byl celkově třetí. Dalším klíčovým bodem budou domácí mistráky, protože se musím kvalifikovat na podzimní vrchol – mistrovství světa v Kanadě.
Stále mne v myšlenkách pronásleduje hodinovka, přesněji světový rekord v ní. Neodrazuje mne ani skutečnost, že předloni Liese ani loni Nuttli neuspěli. Chtěl bych to zkusit, ale vím, že na to potřebuji nejméně šest týdnů speciální přípravy a nevím, kde ten čas vzít. Loni na podzim jsem toho měl už plné zuby, nemyslím si, že letos to bude lepší. Navíc můj případný pokus nikoho ve vedení mého týmu nijak neodvazuje. Myslím, že takové vítězství v etapě na Grodech Piastowskich by mým šéfům udělalo větší radost… Uvidíme.
Naprosto určitě zatím pouze vím, že 8. února cestuji za teplem do Španělska. Je to o tři týdny později než loni, takže jsem si zatím užíval běžek v Krkonoších a v plánu mám do toho osmého února stihnout ještě Šumavu. Domů se z jihu vracím přesně za měsíc 8. března. Pak buď nastoupím 12. března na start etapáku v Jižní Africe, nebo pravděpodobněji 20. března odstartuji v jiných etapách v Portugalsku.