Lehce pesimistická podzimní úvaha
Posted on 31. Pro, 2003 by admin in EXTRA
Od pádu v závodě Kolem Polska jsem tyto stránky hrubě zanedbával, omlouvám s tedy všem těm, co tu mezitím hledali nějakou informaci a nenašli nic nového… Ale jsem dost bez nálady, protože konec sezóny se neodehrává podle mých představ. Forma sice není nejhorší, ale na druhé straně je také spousta starostí.
Napřed k té formě. Při závodě Porýním jsem si vyzkoušel zase jednou to, co mám na cyklistice nejraději. Totiž když to člověku jede a on v dlouhém úniku daleko před ostatními udává ráz závodu. V královské etapě jsem byl ujetý prakticky od startu. Napřed v deseti lidech, pak ve dvojici. Šlapalo se mi skvěle, vyhrál jsem všechny horské prémie, bylo jich pět. Na mé poměry zcela nevídaně jsem vyhrával i prémie rychlostní. Ne, že bych byl ze dne na den najednou takový spurtér, ale ostatní prostě respektovali, kdo tu skupinu nejvíc táhne a ukázněně mi jeli v zádech. Po 150 kilometrech jsme zůstali s Holanďanem Morenhoutem sami a já si tohoto soupeře bohužel přivezl až do cílové rovinky. Ve spurtu jsem samozřejmě prohrál, ale i tak jsem byl spokojen. Celkově jsem na Porýní skončil 15., v horské soutěži jsem byl druhý. O výsledku se rozhodlo, když ve druhé etapě ujelo 14 lidí a mezi nimi i dva borci z CCC, což pro mne v té chvíli znamenalo zákaz jakékoli další aktivity vyjma brždění balíku…
Ale na Porýní jsem vůbec neměl původně být, stejně jako později na sérii závodů v Itálii. Strategie v týmu byla totiž taková, že po úspěchu na Kolem Polska (ve který jsme všichni věřili), dostanu volnou ruku k přípravě na mistrovství světa. Těšil jsem se, že mě pan Vršecký zase jednou povodí za motorkou, že vyladíme na časovku mistrovství světa. Místo toho jsem však odjel ukázněně plnit povinnosti zaměstnance.
A to už vlastně jsem u těch starostí. Nebudu říkat, že jsem do Německa a Itálie odjížděl úplně s nechutí. Viděl jsem před sebou totiž jednu z posledních možností, jak se ještě dostat do kontaktu s nějakými týmy, které by ještě třeba mohly hledat někoho k doplnění sestavy… Ale je to neskutečná bída! Stájí je čím dál méně, těch co by neměly existenční starosti pak ještě míň, ale závodníků spousty.
Vyměnil jsem proti loňsku manažera a také sám jsem si říkal, že to nenechám až na poslední chvíli, ale výsledek je stejný. Je úplně jedno, co jsem vyhrál nebo prohrál, je úplně jedno, že se tři roky motám kolem 100. místa světového žebříčku. To někoho může začít zajímat teprve ve chvíli, když už budu jeho… Došel jsem k přesvědčení, že pokud je člověk z východu, kam nás vzdor všem oficiálním tvrzením západ naprosto přezíravě řadí, tak má jedinou možnost. Podepsat za minimální plat, což je pětkrát, ale i desetkrát méně, než kolik si vydělávají závodníci stejné výkonnosti z tradičních cyklistických zemí! To já nikdy neudělám, i kdybych měl skončit s cyklistikou! Ani ne tak kvůli těm penězům, jako kvůli postavení, které díky ochotě se tak hluboce ponížit, okamžitě v týmu získám.
Rýsovala se výjimka. Můj nový manažer Thomas Franzl, pracoval několik měsíců na mém angažmá v týmu Bianchi. Kdo se podívá na žebříček UCI, ten vidí, že bych tam byl za Ullrichem, trojka, čtyřka… Určitě mi také pomohlo, že při Kolem Švýcarska jsem se dostal párkrát do takových situací, kdy jsme něco sjížděli nebo naopak odjížděli společně právě s Ullrichem. Od července do září se o mém odchodu do Bianchi mluvilo mezi zasvěcenými jako o hotové věci. Opakovaně jsem se poptával, kdy tedy budu moci podepsat smlouvu, ale vždycky jsem byl uklidňován, že je dost času, že přece zatím nemá podepsáno ani Ullrich. No právě! Jak to dopadlo, všichni víme. Ullrich se vrátil do Telecomu. A osud Bianchi, kam se nepovedlo přivést dalšího silného sponzora, je dnes ve hvězdách.
Sám ještě momentálně intenzívně jednám s jedním nově se tvořícím týmem, který k tomu, aby byl prvodivizní, by moc potřeboval mimo jiné i moje body z žebříčku UCI. Ale zadarmo je nedostane. Opakuji, že úplně vážně zvažuji eventualitu, že s profesionální cyklistikou skončím a jako AMATÉR se připravím na časovku na OH v Athénách. Pokud platí daná kritéria, stačilo by mě k tomuto cíli vyhrát časovku na mistrovství ČR. A na olympiádě v Athénách pak vzorně naplním olympijskou myšlenku o tom, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.
Nic jiného mi totiž nezbude. Úspěch v časovce není dneska jen dílem výkonnosti, ale stejnou zásluhu na výsledku má také materiál. To, na čem jezdím časovky já, je sice výsledek obětavosti a umění pana Kovaříka, ale na druhé straně je pravda, že nikdo jiný ani z hodně široké světové špičky už na klasických rámech nezávodí… Samozřejmě, že oni byli vybaveni svými týmy, ale to u mne třeba nyní nepřipadá v úvahu. Proč by v CCC utráceli strašné peníze za kolo pro mojí časovku, když závody, které jsme měl za úkol v první řadě zajet – Závod míru a Bohemka – byly bez časovky. A teď na mistrovství světa? Abych tam na tom kole porazil nejlepšího Poláka?
Takže to je vedle skutečnosti, že nezbyl čas na speciální trénink, další důvod proč na letošním mistrovství světa nepojedu časovku. Prostě nemám odpovídající kolo. A jen tak mimochodem, aniž bych si chtěl stěžovat a dělat předem alibi, závod jednotlivců pojedu v Kanadě nejspíš na dvě sezóny jetém Kovaříkovi, se kterým jsem najížděl v blátě a soli kilometry i v lednu a myslel si, že už to bude vždycky jen zimák. Ale svoje nejlepší karbonové kolo jsem rozštípal při Kolem Švýcarska, teď mi praskl další podobný rám v Itálii a najednou je ten Kovařík zase nejlepší.
V Hamiltonu má být za týden nějakých pět šest stupňů tepla, má pršet a foukat vítr. Uvažuju, že na tom zimáku nechám i blatníky.