Bude to stačit?
Posted on 20. Čvn, 2004 by admin in AKTUALITY
Ozývám se po hodně dlouhé době, ale skutečně mezitím nebylo o čem psát, pokud jsem nechtěl jen nadávat… Po problémech na Giru a operaci mi doktoři řekli, že tak za čtrnáct dnů budu moci začít naplno trénovat a to znělo celkem nadějně. Počítal jsem totiž s tím, že už dávno před tímto termínem začnu stejně popojíždět, tak jak jsem byl poslední dobou zvyklý, tedy ze sedla.
Protože se nechci nikoho dotknout, nebudu dál nic komentovat, jen konstatovat. Asi týden po operaci, jsem skutečně zkusil začít jezdit. Věděl jsem, že budou problémy, a tak jsem se opravdu ani nezkoušel na kole posadit. Když to však trvalo týden, začal jsem sezení pomalu “trénovat”. Problémy jsem očekával, ale že budou až takové, to jsem netušil. Bylo to horší než před operací! Denně jsem poctivě chodil do nemocnice, tam ránu čistili a všelijak jinak ošetřovali, ale nijak se to nehojilo. Když to trvalo asi dva týdny a můj ošetřující lékař odjel služebně do zahraničí, řekli mi, že už chodit nemusím a ránu můžu čistit sám.
Začala růst moje nervozita. Uběhly od operace už tři týdny a já se stále na kole nemohl posadit. Měl jsem naplánovaný trénink v kopcích, po týdnech jen takového předstírání skutečné cyklistiky půlhodinovými švihy ze sedla jsem se odhodlal k několika delším jízdám. Výsledek? Bolest a stav vlastně stejný jako na Giru, tedy jakýsi patvar mezi tělem a sedlem kola. Po jednom tréninku jsem to večer na sílu propíchnul, vymačkal a vyndal kus šicího materiálu ze stehů… Nějaký den to bylo trochu lepší, zase jsem zkoušel trénovat víc a zase se moje problémy prohlubovaly… Udělal jsem znovu amatérskou operaci a vytahal ty nitě ještě tři. Normální smetiště… Jenomže to se stalo v půlce minulého týdne, tedy týden před mistrákem. Na start obou závodů se postavím stále ještě s živou ranou, ale předem nic nevzdávám.
Ke všemi mne rozhodně psychicky nepřidalo, že mne “odstřihnul” můj tým. Chápu, že moji šéfové mají spoustu jiných starostí, než zajišťovat na nějakém českém závodě svého člověka, který jim nedojel, byť ne svou vinou, Giro, ale reagovat tak, že neberu telefony a neodpovídám na smsky? Takže jedu na Kovaříkovi a děkuji Boříkovi i Martinovi, že zase po nocích udělali něco, co by mělo být starostí někoho jiného. Tři dny před startem jsem ale stále bez přilby na časovku, bez disku i bez kol na závod jednotlivců…
Přes všechny problémy se ale cítím být v rámci možností na mistrovství ČR připraven. Mám klidné svědomí. V rámci toho, co mi umožnil zdravotní stav, jsem udělal víc než sto procent. Mimořádně mne motivuje, že jsem si v novinách přečetl, že se se mnou přestalo pro olympiádu vlastně počítat. Vím, že mám jedinou možnost – vyhrát. Ale to vlastně není nic nového, s tím jsem počítal a to bylo vždycky mým cílem. Zdaleka nejsem ve špičkové formě, ale jak znám sílu českého pelotonu – mohlo by to stačit.