Hodiny do startu
Posted on 17. Čvc, 2005 by admin in EXTRA, HODINOVKA
Teprve v neděli ve dvě hodiny nad ránem dorazily do Česka díly kola připravené pro můj úterní hodinový pokus firmou Francesco Mosera. Týmoví mechanici je dopravili do Plzně a už někdy kolem půl třetí měl celokarbonový rám i oba dva páry kol ve své dílně Bořivoj Kovařík. Spolu se synem Martinem pak zkompletovali do rána třetí z mých bicyklů, na němž jsem v neděli před polednem absolvoval na plzeňském velodromu poslední domácí trénink a hlavně seřízení posedu. Zvlášť děkuji Václavu Novákovi, který jako poslední z plejády trenérů přispěl k vyladění mé formy. Povodil mne za dernou a stal se jedním z asi osmi lidí, kteří byli mimo jiné svědky premiéry jistého experimentu, jímž možná v úterý překvapím nejen členy komise, která bude schvalovat moje kolo, ale i teoretiky zabývající se po desetiletí efektivitou jízdy na jízdním kole. Osmačtyřicet hodin před svým pokusem překonat Bordmanův světový rekord jsem po čerstvé praktické zkoušce v sobě odvahu použít určitou novinku měl… Jestli jí však bude skutečně moje kolo vybaveno také v úterý, ukáže až pondělní odpolední trénink v Krylatském.
Skoro půl hodiny jsem jezdil v neděli za dernou padesátkou a ani na okamžik se moje tepové hodnoty nedostaly výš než na hodnotu 140. Tento výsledek je jen dílčím jevem skutečnosti, že se cítím být opravdu dobře připraven a můžu říci, že se na úterní hodinovku těším! Co říci naopak nemůžu, je pochopitelně fakt, jaký bude výsledek. Důležité pro mne však je to, co bezpečně vím: Udělal jsem v přípravě všechno, co bylo možné udělat, mám za sebou trénink, který mi dává subjektivně i na základě lékařského sledování možnost prohlásit, že jsem ve formě, jaké se říká životní.
Jestli existuje něco, co jsem mohl zvládnout lépe, pak je to v některých detailech vybavení a hlavně organizace celého pokusu. Úmyslně užívám první osoby, protože v posledních týdnech jsem stejně času jako tréninkem trávil uvažováním, telefonováním a koordinací všech nezbytných kroků. Jsem nadšen strojem, který nakonec dorazil z Itálie, ale co si budeme povídat, měl tu být už nejméně týden. Jsem vrcholně spokojen s obětavou prací lidí kolem mne, ale bude mi v Moskvě chybět týmové vedení z Acqua e Sapone, protože italští Evropané prostě podcenili fakt, že do Ruska se musí s vízem…
V době, kdy jsem se na pokus překonat hodinový rekord dlouhodobě připravoval, jsem také získal spoustu nových praktických zkušeností a poznatků. Vím dneska, že jde mnohem víc o věc zcela specifické techniky jízdy, způsobu šlapání a efektivity počínání na kole vůbec. Tyto kvality jsou naprosto jedinečné a ve srovnání třeba s běžnou silniční časovkou tady existují jen některé dílčí střety. Nejde jen o to, umět jet na silnici s diskem a na lehačkách chvíli po větru padesátkou a víc. Jde zejména také o to, umět jet na dobré dřevěné dráze, opět za použití dostupné povolené techniky, stíhačku šedesátkou. A neodchýlit se při tom pokud možno ani centimetr nad černou čáru. Tady je podle mne třeba hledat tajemství, proč o hodinovce kdekdo (včetně těch nejslavnějších) hodně mluví, ale jen málokdo to také podstoupí. Osobně jsem v aerodynamickém tunelu nikdy nebyl. Ale jen za posledních 14 dnů jsem kroužil s poměrně vysokým zaujetím po dvou betonových a dvou dřevěných velodromech. V tom tunelu o nic nejde, tam to musí být vlastně sranda.
Ptali se mne v posledních dnech novináři i lidé z mého okolí, jak spolupracuji s psychologem, jak s dietologem a jak s dalšími případnými odborníky. Odpovídám, že psychickou odolnost jsem si upravil patnáctiletým praktickým provozování závodní cyklistiky dostatečně a že celý život jím to, co mi chutná. A také to tak zapíjím.
Jdu balit dráhovky a umýt do letadla silničku. Ráno letíme a věřím, že i v úterý odpoledne poletím.