Ještě jednou díky
Posted on 09. Srp, 2005 by admin in EXTRA
Při své krátké dovolené jsem měl mimo jiné chvílemi také čas likvidovat své resty. Omlouvám se ještě jednou, ale opravdu jsem byl v posledních týdnech dost vytížen. Zejména v bezprostředním období kolem hodinovky, k níž se teď ještě jednou vracím. To abych znovu poděkoval, zejména pak těm, kteří mi psali a jimž jsem neměl čas a sílu odpovědět okamžitě.
Úplně nejdřív chci poděkovat lidem, kteří bezpečně věřili v můj úspěch ještě před vlastním pokusem. Jirka Ekl s celou svojí rodinoumi poslal nějakých 27 hodin před pokusem naprosto uklidňující krátký text: „Zvládneš vše excelentně, to je ze všech tvých činů a konání jasné.“ A přidal konstatování, že už se těší na zítřejší odpoledne, že budou držet všichni palce a že posílá také veškerou duchovní sílu. Bylo to příjemné, posilující a také velmi zavazující. Dík ještě jednou.
Podobně optimisticky ještě před pokusem psal i za své kamarády Libor Tomáš.„Tak Ondro zbývá několik desítek minut do výstřelu, držíme ti tady pod Orlickýma horama pěsti. Hodně zdaru, ty to dáááš, JO JO JO!!! A až budeš v cíli, pozvedneme si skleničku se šampaňským i za tebe.“ Registroval jsem to, skutečně jsem byl povzbuzen. Ne sice šampaňské, ale jednu z prvních večerních moskevských plzní jsem zase já zvedal na vás! Brácha, který přímo v hale pracoval se stránkami a zajišťoval po síti přímý přenos, mi všechno, co přicházelo z domova, hned hlásil. Libor Tomáš také psal o tom, že teď hodinu nebude pracovat a sedět u netu… Mám zprávy, že bylo takových nadšenců spousta, a mám také ohlasy, že další zájemci se na moje stránky ve chvílích pokusu vůbec nedostali. Nevím nic o možných příčinách (snad nějaké přetížení?), ale je mi jasné, že to asi byl dobrý nápad s tím přenosem. I někteří novináři s touto informací zjevně pracovali, potvrzovali mi to po návratu domů. A Český rozhlas tu zprávu hlásil doslova okamžik poté, co jsem dojel! Stále jsem se vyjížděl a ještě ani nesesedl z kola, když telefonovali první lidé z Česka, jak právě hlásilo rádio, že rekord padl!
Následovala neuvěřitelná smršť hovorů, esemesek, mailů. Ozývali se moji příznivci, kamarádi, spolužáci z nejrůznějších škol, do nichž jsem chodil (i paní učitelka z jeslí, kterou si samozřejmě já pamatovat nemůžu…), kluci se kterými jsem závodil v žácích a dorostu (mimořádně milé vzkazy mi poslali hlavně Pepa Kábele a Petr Beneš, ale i další), sousedi ze všech míst, kde jsem bydlel, i také úplně neznámí lidé. Dali o sobě vědět dokonce jedinci, s nimiž se navzájem dvakrát nemusíme… Opakovali, že ke mně mají svoje výhrady, ale že na druhé straně… Beru to. A věřím, že to může být krok alespoň ke vzájemnému respektování.
Snažil jsem se už v minulých dnech osobně odepisovat, telefonovat, poslat textovou zprávu… Nešlo to ale ani všechno registrovat a mám vážný strach, že i po tomto dále následujícím likvidování posledních restů, může zůstat někdo, komu jsem neodpověděl. Omlouvám se, není to opravdu záměr.
Dále chci tedy ještě osobně poděkovat za gratulace a někdy i komentáře k mému výkonu: Vladimíru Hladíkovi, Jaroslavu Vávrovi, Ivanu Balážovi, Zdeňku Královi, Pavlu Bečkovi, Miloši Krejčímu, Ivaně Vodičkové, Petru Ševčíkovi, Dušanovi Randákovi, Aleši Boháčovi, Filipovi a Petru Ratajovým, Jaroslavu Vítkovi, Dušanovi Drechslerovi, Petru Sklenářovi, Romanovi Stejskalovi, Čestmíru Kalašovi, Josefu Krchovi, Martinu Pechovi, Petru Baloghovi, Lubomíru Mourkovi… A pak je tu ještě složka dalších dopisů, kde se také gratuluje, ale kde ještě padají i nějaké dotazy. I v těchto případech odpovídám touto cestou, třeba něco z toho bude zajímat více mých příznivců.
Bez křestního jména se podepsal jistý pan Wieselz Dobříše. Ptá se, jakou doplňkovou výživu používám, které konkrétní preparáty a jestli mám astma. Začnu od konce – ano, jsem evidován na UCI jako astmatik. A požívám doplňky od firmy Enervit. BCAA, ionťák R2, tyčinky Power Competition, celoročně vitamín E 400 a C 500. Při větším zatížení přípravky COq10 a multivitamín.
Vojtěch Kmentmi píše, že je autorem článku věnujícího se mému rekordu na http://pes.eunet.cz/clanky/2005/07/44754.html. Přiznává, že o současné proficyklistice neví prakticky nic, ale že podle pramenů, z nichž čerpá, vynikne spíše výkon Merckxe než Boardmana. K tomu jen dodávám, že kolo Eddy Merckxe by podle dnešních požadavků UCI neobstálo! Třebaže se vlastně stalo určujícím základem pro pravidla stanovená pro bicykl na hodinovku. Bylo však o více než kilogram lehčí, než je dnes stanovených 6,8 kg. Osobně to nevidím jako rozhodující, z hmotnosti mého kola bylo vidět, že na gramy nedám… Ale třeba podle Mosera je nebetyčný rozdíl jet ve vysokohorském prostředí Mexika a nebo v běžné nadmořské výšce.
Jako detailní znalec mého cyklistického vývoje se už poněkolikáté, tentokrát v souvislosti s gratulací k hodinovce, přihlásil Roman Klus. Je z Třince a je také znát, že z polské televize moc dobře ví, co je to závod Kolem Polska, jaká konkurence se na něm schází a jak se tady závodí. Jsem strašně rád, že alespoň někdo má v Česku věrnou představu, co to znamená Kolem Polska vyhrát, co tam musí vítěz předvést a čemu čelit. Roman Klus také píše, že četl, že moje stáj nejspíš letošní polskou Tour nepojede. Mám bohužel stejné zprávy a jsem z toho smutný. Loni mi ředitel závodu pan Lang po mém vítězství podal ruku na to, že budu startovat i letos. Byl jsem to já, kdo namítal, že náš tým nemusí být v Pro Tour, a byl to pan Lang, kdo odpověděl, že od toho jsou divoké karty. Teď slovo nedodržel! Dal přednost dvěma týmům, které jsou ve stejné kategorii jako my, ale jezdí v nich Poláci. Pokud však chce peloton stavět tak, aby v něm bylo co nejvíce domácích závodníků, nechápu, proč se tak dral do Pro Tour… Jinak nesdílím názor, že letošní konkurence na Kolem Polska bude lepší než jindy. Zase závod koliduje s Vueltou a zbytek vždycky jezdil v posledních letech v Polsku.
Obrovskou gratulaci a sdělení, že jsem mu udělal velkou radost, posílá Roman Pospíšil. Píše také o tom, že snad mi můj rekord pomůže dostat se do nějakého lepšího týmu kategorie Pro Tour, ptá se, jestli bych bral třeba Chanel Discovery a kritizuje česká média v souvislosti s publicitou mého rekordu. Moc děkuju za blahopřání, i já mám radost, když někomu udělám radost. Pokud jde o Pro Tour… Zastávám názor, že takové kategorizování je nesmysl, ale když bude dál fungovat, vím, že je třeba závodit tam. Ale Chanel to být nemusí… Sympatičtější jsou mi například Phonak, Lotto nebo CSC. Uznávám, že téma sportovní novináři a cyklistika je na jinou a dlouhou diskusi, ale v případě mé hodinovky jsem osobně ani takový ohlas nečekal. Po rekordu mi dala například ČT velmi slušný prostor a musím přiznat, že další pozvání do různých pořadů jsem z časových důvodů ještě musel odmítat. Je ale škoda, že vůbec neexistují žádné televizní záběry přímo z rekordní jízdy. Zástupci ČT původně mluvili o tom, že se přijde podívat a něco pořídit, stálý moskevský zpravodaj. Ale pak se omluvili, jsou dovolené… Brali jsme s sebou do Moskvy tým 11 lidí. Kameraman by se tam určitě ještě vešel i na naše náklady, ale vnucovat jsme se nemohli. Myslím, že před rekordem mi moc lidí nevěřilo. Moje nejbližší okolí, zejména svědkové vídeňského testu, věděli svoje. Ale záruky v takovém případě pochopitelně nikdo dát nemůže.
Gratulaci a přání brzkého překonání padesátky posílá Josef Zítka. Také se ptá, jestli si při těch tisícovkách kilometrů najetých v tréninku pouštím nějakou muziku, a jakou. Co poslouchám doma, v autě. A jak dlouho se tělo vzpamatovává po takové pakárně, jakou byla hodinovka… K hudbě: Občas vozím MP3 a pouštím si při tréninku taneční, rytmickou muziku. Doma vlastně neposlouchám nic – skoro tam nejsem… Spíš v autě, opět taneční styl. K regeneraci: Po čtyřech dnech jsem byl po hodinovce opravdu dokonale zregenerován. Stačila pivní lázeň a dvě masáže!
Jirka Medáčektrochu přehání – píše, že jsem už za života legenda. Moc děkuju, ale nevím… Snad můj rekord chvíli vydrží, nebo ho přes tu padesátku posunu sám.
Martin Novotný,kromě gratulace posílá dotaz, co ještě letos pojedu. Tedy Regio Tour 10. – 14.8., Kolem Hesenska 31.8. – 4.9. a MS Madrid koncem září. Pak uvidím…
Blahopřeje také Filip A., zároveň se ptá, jestli se pokusím o tu padesátku. Hned po pokusu jsem tvrdil, že ani za nic, druhý den, že možná, dneska říkám určitě! Vím o rezervách, zejména v aerodynamice. Myslím, že samotný výkon, čistá wattáž byla na 50 km už v Moskvě. A děkuju za gratulaci.
I Ivo Babinecgratuluje a radí: Příště si vem do helmy přehrávač mp3 a pouštěj si muziku. A cožpak by ti Pells nevyrobil kliky na zakázku, ptá se. Hudba v přilbě je samozřejmě zakázaná. A kliky by fakt neudělali. Zkoušeli jsme to, asi to není sranda… Teď jednáme s Campagnolem. Mohlo by pomoct, že se v italských novinách psalo o tom, že už v Moskvě jsem měl speciální 190 mm dlouhé kliky od této fimy. Nevím, kde se ta informace vzala, není na ní nic pravdy, ale možná by Campa nerada zpětně přiznávala, že to neumí… Tak uvidíme.
„Asi třikrát jsem tě potkal při tréninku a vždycky jsi pozdravil. To se moc cení a pro hobíka je to takové pohlazení na duši. Ale nikdy jsi neměl přilbu – proč ji nevozíš? Koukal jsem také na fotky tvého závodního kola. Jak jsi spokojený s KeO pedály, Campou (vždy jsi jezdil Duru) a s vidlicí Deda Blackmagic?“, mi kromě gratulace k rekordu píše Pavel Kříž.Tak popořádku: Zdravení je věc obyčejné slušnosti. Jedeme před časem s Honzou Hruškou nedaleko Hradce zvolna vedle sebe a proti nám skoro o deset let mladší závodník, z té nastupující generace možná nejlepší. Nic! Zasklil nás, jen jsme se po sobě stačili podívat… Omlouvám toho borce, je ještě tvárný, možná ho někdo naučí se chovat. A další zkušenost tohoto druhu, ze Šumavy, z běžek. Tentokrát šlo o dámu, velmi známou, velmi úspěšnou a velmi uznávanou, starší než já, takže hned několik důvodů ke slušnému pozdravu. Dal jsem si záležet na hlasitosti a zřetelnosti, ale místo odpovědi ticho! Dodnes se utěšuji, že si asi strašně dávala a vůbec nevnímala…
Přilbu v tréninku nevozím a asi už nikdy nebudu. Klepu současně na dřevo… Také bych se přimlouval za to, aby i v závodech nechali profesionály svobodně rozhodovat, co budou mít na hlavě. Ale každému přilbu zároveň doporučím, pochopitelně hlavně těm, co se na kole pohybují spíše svátečně.
Pedály KeO jsou opravdu dobré, ale nevydrží mi celou sezónu tak jako Shimana. A k Duře bych se hned vrátil… Vidle je v pohodě. Pevná,lehká, dostatečně pruží na nerovnostech.
Miroslav Nováček mi udělal velkou radost svým přesvědčením, že závodník si má dávat vysoké cíle a že každý asi ví, na co má a na co ne. Děkuji mu za uznání a odpovídám na jeho otázku ohledně použitého materiálu, zejména jak bych kolo případně pozměnil, kdybych měl volnější ruku a nemusel se řídit týmovými zájmy. Konkrétně se ptá na pedály Kea a kliky. Tedy: Vybavení bylo skutečně do jisté míry chaotické a do poslední chvíle nejisté. Od týmu jsem měl pokyny jen co nesmím, co naopak můžu, to jsem obdržel dva dny před startem, nebo si musel zajistit sám… Kea jsou opravdu výborné a to říkám s vědomí, že jsem se jim původně bránil. Ale už výše píšu, že nevydrží tolik jako Shimano. V klikách je také velká váhová a pevnostní rezerva, snad mi je někdo už jednou konečně dokáže vyrobit v mé míře z karbonu… Jinak případný příští pokus o rekord, plánuji – pokud bych si to mohl dovolit – jet na 16 až 20 drátových kolech (oproti zbytečným 32 jako teď) a niple uvnitř ráfku. Rám ocel, průměr trubek v povoleném minimu 25 mm (oproti 30 – 55 mm jako nyní na karbonu Moser). Aerodynamika je jednoznačně důležitější než váha.