Jak se vzdává na mistrovství světa
Posted on 31. Pro, 2003 by admin in EXTRA
Česká cyklistika se v historii světových šampionátů profesionálů v silničním závodě jednotlivců musí spokojit s málem… Milovníci statistik mi dají za pravdu, že existuje jen asi sedm jmen jezdců, kteří toto měření sil alespoň dokončili. Mně se to povedlo dvakrát… Už z toho důvodu mi není jedno, jak jsem dopadl letos.
Kdo si přečetl moje podzimní zamyšlení, tak už před mistrovstvím světa mu muselo být jasné, že to z mé strany nebude nic valného. Cítil jsem to i já a vážně jsem uvažoval o tom, že do Hamiltonu vůbec neodjedu. Ale jednou jsem byl nominován a tak jsem věděl, že jet musím. Na mistrovství světa nejde na poslední chvíli poslat náhradníka, reprezentanti jsou nahlášeni jmenovitě, letenka je také na jméno, Kanada chce vízum atd., prostě jsem to bral jako povinnost a ukázněně se postavil na start.
Světový šampionát samozřejmě není Český pohár v Pičíně a tak pouhá kázeň k úspěchu nevede. Pamatuji si například ze šampionátu v roce 2000, kdy jsem byl se svými výsledky relativně spokojen, že jsem tenkrát dávno před mistrovstvím světa na nic jiného nemyslel. Člověk musí být ohromně a dlouhodobě zmotivován. Vědět co chce dokázat, proč a jak. Připomínat si to v každém tréninku, podřídit tomu všechno ostatní. V mém případě tomu tak nyní nebylo.
Jako motiv všeho počínání mám teď v hlavě něco úplně jiného: Obstarat si odpovídající angažmá pro příští sezónu. Odpovídající znamená jednak silný tým, který pojede alespoň některý ze tří největších etapáků a pak také odpovídající ve smyslu mého ohodnocení na úrovni jezdců, kteří jsou v žebříčku UCI kolem mne. Když se mi to nepovede, opravdu uvažuju o cyklistice amatérské. Myslím, že kolu se dá všechno dávat jen ze dvou důvodů. Buď jezdím pro radost, nebo pro peníze. Nic mezi tím. Nejlepší je samozřejmě, když nechybí radost ani peníze, ale opačně to nejde. Na úrovni 120. místa světového žebříčku pro radost jezdit nemůžu.
Na stránkách www.cycling4all.com je momentálně uvedeno skoro 200 jmen jezdců, kteří jsou pro příští rok zatím bez angažmá. Mnozí jsou to velcí páni závodníci… Ve skutečnosti jich je ještě mnohem víc… Také jsou tam vyjmenovány týmy, které končí nebo fůzují. Jen vzácně je uvedeno, že něco vzniká. Světová cyklistika je v těžké krizi, třebaže to zatím nechce nikdo moc přiznat.
Asi se to obrátí proti mně, ale budu hodně upřímný. Minulý týden jsem v úterý a ve středu jednal v Říme o své budoucnosti. Výsledkem však je zatím pouze „ústní dohoda“. Ve středu jsem večer přiletěl z Itálie, ve čtvrtek v poledne odletěl do Hamiltonu. Čtyři dny jsem neseděl na kole. V pátek jsem se svezl 110 km, v sobotu asi 70 a v neděli se postavil vedle všech těch těžkých borců na startovní čáru. Jak to mohlo vypadat?
Ale to není všechno! Mezitím jsem ještě vybojoval těžký vnitřní boj na čem pojedu. Jedna možnost lepší než druhá… Volil jsem mezi zimákem Kovařík a otřískaným dvěma sezónami unaveným Giantem, v zájmu sponzora mé stáje CCC opatřeným nálepkami Orbea. Zvolil jsem toho karbonového Gianta, protože je o něco lehčí. Obě volby byly těžké a tak jsem zariskoval.
Pak už jsme měl jenom strach. Nestydím se to přiznat. Ve sjezdu na dálnici jsme se řítili pětadevadesátkou a já nevěděl, kam koukat dřív. Jestli před sebe nebo na trhlinku na horní rámové trubce. Zvětšuje se, nebo se mi to zdá? Vzdával jsem s velkým psychickým ulehčením.
Jasně, že jsem si mohl třeba za svoje peníze dávno před mistrovstvím světa pořídit další rám. Ale já tam nejel za sebe. Měl jsem nějaký dres a kalhotky s nějakým nápisem… Dostat však rychle na mistrovství světa nové kolo od českého cyklistického svazu nebo od mého polského týmu, to je momentálně zhola nemožné, i kdybych byl zcela konfekční figura. A už mě také nebaví znovu udělat to, co jsme s otcem udělali v pětadevadesátém. Tenkrát jsme koupili za rodinné peníze tehdejší výkřik cyklistické techniky časovkářského Lotuse a já na něm ještě ve třiadvacítce odreprezentoval asi na třech šampionátech. Že by to někdo alespoň slovem ocenil? K smíchu…
Takže to jsou okolnosti, které mi nedovolily dokončit závod v Hamiltonu. Zbývá mi už jen malý dovětek: Skutečně mi neodešel rám Kovařík, který v běžných ani závodních podmínkách prasknout nemůže. V jistých souvislostech to tak mohlo vypadat a u pana Kovaříka se prý už někdo dokonce škodolibě poptával.