Mým příznivcům!
Posted on 20. Zář, 2004 by admin in AKTUALITY
S velkou omluvou a skutečně s pocity provinění se dostávám k tomu, abych nějak důstojně vyřídil zanedbanou poštu. Moje resty sahají až někam do prvních červencových dnů, ale skutečně jsem se od té doby neflákal.
Chystal jsem se původně odpovídat jednotlivcům, ale protože se některé otázky často opakují a jiné mi zase připadají natolik dobré, že by snad mohly zaujmout i někoho jiného než pisatele, dávám dohromady tento článek.
Hlavně chci poděkovat všem, známým i méně známým a úplně neznámým lidem, kteří mi blahopřáli k výsledkům, jichž jsem v poslední době dosáhnul. Vím, že to je fráze, ale na druhé straně je to i úplná pravda a jinak to říct neumím: Každá taková zpráva je pro mne i velkým povzbuzením. Každý můj příznivec tak má svůj podíl na mých případných dalších dobrých výsledcích.
Hodně dotazů dostávám (například od Petra Hory z Brna) na své zdraví, konkrétně, jak dalece se zahojilo místo, jímž se dotýkám sedla kola a kvůli němuž jsem musel odstoupit z Gira. Ono když se vyhrává, tak to tolik nebolí, ale je to pořád dost průšvih. Při závodě Kolem Polska se to zase otevřelo! Ta rána tam prostě je a když se týden denně sedí na kole kolem šesti hodin (Při etapách Kolem Polska vycházel denní průměr hodně přes 200 km, mimochodem kde jinde to je?) tak se musí ozvat. Bude to chtít po sezóně asi ještě jednou navštívit nemocnici, znova řezat a čistit, možná udělat nějakou plastiku a k úplnému vyhojení využít skutečnost, že někdy v listopadu či v prosinci si budu moci dovolit pár dnů úplně bez kola.
Pokud jde o odpovědi, zvlášť velkým dlužníkem jsem Romanu Pospíšilovi ze Zábřehu. Píše mi opakovaně, takže jsem ho snad ještě neznechutil svými zpožděními… K mistrovství České republiky a nominaci na OH se už šířit nebudu, přece jen to trochu zastaralo, ale k jeho názoru vyslovenému po Kolem Polska, že je ostudou českých sdělovacích prostředků nevěnovat se mému výsledku na tomto závodě, se rád vyslovím.
Neznám mezi českými sportovními novináři v denících, rozhlasu a televizi bohužel nikoho, kdo by se prvořadě zabýval cyklistikou. Píší o ní jen lidé, kteří mají na starosti řadu jiných sportů, často třeba plně je zaměstnávající fotbal. Někteří, například Jan Krůta z Práva, se i při těchto svých starostech snaží cyklistiku nezanedbávat a reagují pokud možno na každý žádoucí podnět. Většina jiných se však k cyklistice bohužel dostává nikoli vyburcována okamžitou událostí, ale jen tehdy, kdy oni mají plánovitě na cyklistiku čas. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale že Sosenka jede Kolem Polska, to většina českých novinářů píšících o cyklistice asi ani nevěděla. A jaký to je závod, to také nemohou ani tušit… Další bolestí je až nechutně bulvární orientace většiny českého tisku. Píše se hlavně o tom, co nějak zavání senzací, samotný dobrý výsledek k pozornosti deníků bohužel většinou nestačí.
Roman Pospíšil a hodně dalších mých příznivců se ptá na program pro zbytek sezóny. Teď v sobotu a v neděli jsem závodil v Itálii na dvou jednorázovkách. V obou případech jsem přijížděl do cíle ve druhé skupině poblíž Bettiniho a blesklo mi hlavou, že kdybych si takovou společnost udržel za dva týdny ve Veroně při MS, mohla by to být medaile… Tím chci říci, že na MS jsem údajně nominovaný. Je velmi smutné, že se na start kvalifikovali na základě žebříčku UCI jenom dva Češi. Jo to proti posledním sezónám pád dolů! Po šampionátu tentokrát pro mne sezóna nekončí, výpadek po Giru musím nyní nastavit, ale můj přesný program mají v rukou a v hlavách moji šéfové z Acqua e Sapone – Caffé Mokambo. Vím jen, že půjde o starty v Itálii, jsou tam ještě i nějaké klasiky a údajně rovněž jedna časovka.
Dušanovi Randákovi z Kralup zvlášť děkuji za všechny gratulace a hlavně zdravím jeho šestiletou dceru, když mi tolik fandí i při mých průjezdech městem… Já ty Kralupy nemohu míjet třebaže tam není nejzdravěji. Jednak se tam někdy na společné tréninky scházíme s Milanem Kadlecem, už jsem tady o tom dříve psal. Ale tentokrát mi asi malá Randáková zahlédla cestou do Dubé u České Lípy, kam jsem jel v rámci švihu navštívit na chalupu babičku. Cestou jsem nemohl minout ani Štětí, takže jsem těch ozdravných látek dostal do těla poněkud větší množství…
Jan Zajíček a také Miroslav Zikl se ptají, zda je možné někde koupit dres a kraťasy mého týmu. Musím bohužel odpovědět, že v Česku o takové možnosti nevím, ale letos už by se to asi ani nevyplatilo. Spíš se už delší čas zabývám myšlenkou pořídit pro zájemce z řad členů mého fanklubu právě takový komplet, jehož základem by byl dres Acqua e Sapone – Caffé Mokambo. Proslýchá se, že by měl být pro příští sezónu výtvarně výraznější a základní barva má být údajně modrá. Chci na těchto stránkách udělat někdy v zimě poptávku (počet, velikosti) a podle množství zájemců by případně brácha něco naorganizoval. Vyrobit by to musel dodavatel oblečení pro náš tým (Santini?), snad by něčím přispěl český dovozce kávy Mokambo a něco bych zadotoval sám. Výsledkem toho všeho by měl být kvalitní, ale levný dres!
Teď si uvědomuji, že jasně předpokládám, že i v roce 2005 budu jezdit ve stávajícím týmu. Ale tak jednoznačné to ještě není. Zatím je jen zřejmé, že jsme se nedostali mezi týmy Pro Tour, což však v Acqua e Sapone – Caffé Mokambo neberou jako tragédii, protože sponzorům jde hlavně o Giro a to prý máme jasné. (Dalším naším závodem z kategorie Pro Tour by měly být etapy Kolem Polska, pokud v týmu zůstanu – pan Lang, ředitel TdP, mi slíbil jako obhájci vítězství pro příští rok divokou kartu pro jakýkoli tým, kde budu jezdit!) Já sám bych nejraději závodil samozřejmě někde v týmu kategorie Pro Tour. Probíhají ještě nějaká jednání na toto téma. Také mám skvělou a zcela konkrétní nabídku z Polska, tam moje cena zase vzrostla, ale chybí tady perspektiva alespoň jednoho ze tří největších závodů… Uvidíme, na rozdíl od loňska se zatím příliš tímto tématem nevzrušuju, právě rok staré zkušenosti ukázaly, že nakonec všechno může být doslova během hodiny úplně jinak!
Děkuji blíže se nepředstavujícímu Tomovi, který naráží na mou někdejší úvahu o přijetí polského pasu, když píše, že po dvou vítězstvích Kolem Polska bych jako Polák už měl někde na náměstí ve Varšavě bronzovou sochu. A že mu nevadí v těchto souvislostech, že u nás byla jen zmínka v novinách, hlavně prý, že jsem zůstal „náš“. Já jsem také rád a těší mi k tomu, že se díky panu Štetinovi upravily moje vztahy s českým cyklistickým svazem. Moje dřívější úvahy o změně občanství skutečně pramenily jen z toho, že jsem tehdy před třemi roky přestával věřit v možnost reprezentace na OH a MS. Řekl bych, že Poláci tehdy moje výkony a výsledky oceňovali s předstihem, vždyť já už tam vyhrál všechny jejich etapáky. Teď zase přišli polští novináři na to, že jsem při svých třech startech při Kolem Polska nenašel nikdy přemožitele v časovce a že jsem vůbec prvním závodníkem, který vyhrál TdP od doby, co zde startují profesionálové, dvakrát. Docela hezky se to poslouchá.
Pan Jaroslav Kubala z Hrabyně mi blahopřeje zvlášť mile. Charakterizuje moje počínání dvěma rčeními Sám voják v poli a Veni, vidi, vici. Jsem ve velkých rozpacích! Podle bydliště soudím, že pan Kubala měl možnost sledovat polskou televizi, která se závodu věnovala detailně a podle ročníku narození vidím, že pan Kubala je velmi zkušený člověk, který asi nemá důvod jen tak mezi řečí zbytečně přehánět. Pane Kubalo, moc vám děkuji a jsem velmi rád, že mají čeští cyklisté i takové příznivce, jako jste vy. Že tu není objektem zájmu jen hokej a fotbal, jak to často na první pohled vypadá.
Petr Lasota z Třince přímo píše, že se díval na přenosy polské televize a že jsem Polákům pěkně vypálil rybník. A že si myslí, že časovku do kopce příště zruší jako ochranu proti mně. Snad ne, to se stalo jen na jiném nejmenovaném závodě, abych ho snad nedejbože jako první Čech nevyhrál dvakrát, dokonce po sobě… Trať příštího ročníku TdP, už v kategorii Pro Tour, má mít zase stejný závěr, třebaže se před letošním ročníkem říkalo, že se v roce 2005 už do Karpacze nepojede. Jenomže v rovinatém Polsku se těžko hledá jiná tak skvělá trať a Karpacz je navíc mimořádně kouzelné místo.
Hezky mi gratulují také Ivan Baláž z Bratislavy, Pavel Bečka, Martin Fabiánek (dík za pozdrav od pana doktora Havrdy) a Štěpán Lohnickij, ten poslední dodává, že po mém referování ze sobotní etapy v prvenství už nevěřil. Já v té chvíli také už moc ne, ale ráno před dvěma závěrečnými etapami už zase ano! Dušan Drechsler popisuje situaci, kdy se o mém vítězství dozvěděl cestou autem z rádia a málem prý svůj vůz neudržel radostí na silnici. Pozor, pozor, ale jinak mám z takových a podobných zpráv velkou radost a dík, díky, dík vám všem…
Jsem vděčný i za kritická slova. Jan Fikáček až z Bruselu gratuluje k výsledku, ale také píše, že je arogantní nadávat Pellizottimu a Sabidovi, za to, že taky nejeli v našem úniku a že nebylo ode mne dvakrát chytré na ně čekat. Myslím, že jsem jim nenadával, jen jsem psal, že speciálně Sabidovi bych nejraději dal pěstí. Ale ovládl jsem se a nedostal nakonec ani facku! K tomu čekání… Do cíle 40 km, déšť a vítr, oni pořád na dohled… Věděl jsem kdo jede za mnou i kdo jede za nimi. Za nimi celé cyklistické Polsko dělalo, co v té chvíli umělo, oni dva, také cizinci, si jeli v případě dotažení úniku stejně pro pořadí přede mnou. Byli jsme v té chvíli na jedné lodi a existoval předpoklad, že spoluprací trojice lépe odoláme pronásledovatelům. Pellizotti to chápal, alespoň chvílemi se protočil na špici, ale ten Portugalec od první chvíle simuloval, jak strašně je mrtvý… Jet se mnou samozřejmě mohl, i bez střídání. Ale nastoupit pár stovek metrů před cílem a dojet si pro etapové vítězství po předcházejícím pouhém vození se, to se prostě nedělá. To není věc taktiky, jak píše pan Fikáček, to je věc charakteru. A věc respektování nepsaných pravidel. Ital, Belgičan, Australan, Francouz a ani třeba Rus… by něco takového nikdy neudělali. Portugalci to snad ani nejde mít za zlé. Souvisí to nadcyklistickými kvalitami.
Ještě z mnohem větší dálky než je Brusel se ozývá můj někdejší soupeř z dorostu Karel Sumbal (možná Šumbal, píše bez háčků). Gratuluje z Floridy a strašně hezky vzpomíná, jak jsme spolu například závodili někdy v roce 1991 na mistráku mladšího dorostu v Hlinsku. Já si ten závod taky dobře vybavuju, ale je mi moc trapně, že na samotného pisatele tohoto mailu si už nevzpomínám. Karel píše, že měl také svoje cyklistické sny, ale ne vždycky úplně dobré podmínky a možnosti zlepšovat se a že ho dneska trochu mrzí, že cyklistiku zradil. Myslím, že ji nezradil. Už jenom tím, že dneska fandí svým dřívějším soupeřům. Karle veliký dík a nejen za gratulaci k TdP a nejen Tobě. Protože kdyby nás v tom dorosteneckým balíku před 13 lety na mistráku v Hlinsku nebyla stovka, tak ti dva (jistě tam šlapal tenkrát i Honza Hruška) se nikdy k profíkům nedostali!
Nakonec jsem si nechal Marka Drašara. Ten mne přijel samozřejmě na kole osobně povzbudit v nedělních etapách do Karpacze a před stanem sloužícím jako zázemí dopinkového komisaře jsme spolu po závodě chvíli mohli mluvit. Marek je velký borec! Loučili jsme se tuším něco po šesté a on to měl domů kolem 90 km. Přes Pomezní boudy, lilo a jeho potkal ke všemu ještě defekt… Marku ještě jednou díky, tvoje povzbuzování jsem dobře vnímal, českou vlajku, kterou jsi držel mám pořád před očima a hodně mi to všechno pomohlo.
Mám skutečně dobrý pocit z toho, že tento můj fanklub je opravdu spolkem lidí, kteří mají cyklistiku mimořádně rádi a dokážou mne povzbudit i když třeba zrovna nevyhrávám. Často se zamýšlím nad smyslem takového sdružení a někdy mi napadá, zda to není jen jednostranné vyjádření morální podpory a sympatií a cítím se chvílemi trochu jako dlužník svých příznivců. Zároveň mne však těší, že tito lidé mají zájem o všechno, co se kolem mne děje. Napadá mne tedy, zda by se nesetkal s úspěchem nějaký náš občasný společný švih, v jehož rámci bych přítomné řekněme po nějakých 40 km pozval na oběd, pivko, kafe za průběžné výměny zkušeností. Pak bychom se zase těch 40 km vrátili. Abych byl konkrétnější. Snad koncem října chytneme ještě slušné počasí. Odehrát by se to mělo asi v sobotu (23. října -?). Řekněme sraz v 10 hodin třeba u Hornbachu v Řepích, pak lehkým kmihem do Lán, tam oběd a beseda. V 15 hodin startujeme zpátky, kolem 16.30 rozchod zase u Hornbachu.
Netuším, zda vůbec někdo a případně kolik lidí, by bylo ochotno tu sobotu tímto způsobem ztratit. Reagujte prosím cestou těchto stránek, když nás pár bude, je třeba určit datum, zarezervovat místnost, objednat počasí… Já se těším už teď.