Něco šibeničního humoru
Posted on 26. Dub, 2005 by admin in EXTRA
Hned několik mých příznivců mne v posledních dnech jistě v dobrém vyčetlo, že tyto stránky poněkud zanedbávám. Mají pravdu, nějak se mi nedaří chrlit čerstvé informace, ale skutečně zatím není moc o čem… Tak jak zatím sezóna probíhá, jsou jiné starosti a jen málo z nich můžu označit za příjemné.
Předně zatím nemám formu, třebaže jsem v zimě dělal všechno proto, aby se dostavila dříve než jiná léta. Z těch asi dvaceti závodních dnů, které mám zatím za sebou, jsem se určitě nejméně devatenáctkrát trápil a místy se také nestačil divit. Například když jsem se na závodech setkal se svými bývalými polskými spolujezdci z někdejšího CCC. Docela mi přišlo směšné, jak jsou po zimě oplácaní a očekával jsem, jak se přes ně v prvním kopci přeženu a uvidíme se až v cíli… Ale bylo to přesně naopak, přehnali se oni, třebaže mám nyní jen o kilo víc než na startu Gira loni, a já je pak viděl až u večeře. Zkrátka s nezvyklým absolvovaným objemem se moje tělo zatím nechce srovnat. Ale jestli v cyklistice existuje nějaká zákonitost a jestli platí rovnice mezi množstvím odvedené práce a množstvím úspěchů, tak se mi to musí někdy vrátit.
Druhá nepříjemnost – naše neúčast na Giru. Já samozřejmě nevidím do jednání, která vedli moji šéfové, ale některé věci jsou nezvratné. Například fakt, že měli skutečně závazný slib od pořadatelů Gira pro udělení divoké karty pro Acqua e Sapone. Dokonce se to od organizátorů svého času černé na bílém objevilo v tištěné podobě v novinách, ale pak si tu divokou kartu normálně zaplatil tým Colombia, který je ve všech žebříčcích hluboko pod námi, sotva na úrovni eD´Systemu ZVVZ. Ta skutečnost se teď silně projevuje v přízni (spíše nepřízni) našich sponzorů, všechno bylo nějak svázané s Girem. Střídavě se tedy stále jedná, dokonce snad má mít věc dohru u soudu (existuje zmiňovaný písemný příslib startu) a naši šéfové stále ještě věří, že pojedeme, třebaže do startu už zbývají doslova jen dny.
Ale i kdybychom jeli… Nedovedu si to vůbec představit. Není to totiž jenom věc sportovní výkonnosti, ale svoji roli hraje také to, jak je člověk na takový závod a všechno, co s ním souvisí, připraven psychicky. Bavili jsme se my závodníci o tom mockrát a shodli jsme se, že na Giro člověk nemůže prostě přijet a odstartovat… Teda může, ale nebude to vypadat k ničemu… Denně sledujeme, jak ti, kteří myslí na lepší umístění, dávno trénují v klíčových pasážích hor, ladí formu doslova na hodiny, ukrývají se před soupeři a veřejností. Až to vypukne, budou nabuzení na nejvyšší míru, zatímco my teď momentálně nevíme, jestli za 14 dnů budeme šplhat do dvoutisícových hor nebo startovat na kritériu ulicemi nějakého provinčního města…
Pochopitelně, že z toho všeho je v týmu značná nervozita. A protože s problémy a nervozitou jde ruku v ruce většinou i neúspěch, zůstáváme na konci dubna jediným italským profitýmem bez letošního vítězství. Takže je to začarovaný kruh. Proč by nás měli brát na Giro, když nevyhráváme?
Italové to prožívají až srdceryvně, já se snažím zůstat nad věcí. Už se považuju za přece jen staršího závodníka a jsem dost zkušený a skvěle placený na to, abych věděl, že tyhle věci neovlivním. Stejně dobře si ale uvědomuju, že po tom všem, co už jsem v cyklistice prožil a zejména po tom, jak jsem se v posledních letech stále dostával dál a dál, je tu najednou poněkud lichý rok… A vidím, že řeči o nutnosti závodníkovy motivace nejsou jenom plácáním o ničem, docela zatím ten motiv postrádám. Vím, že se s tím budu muset nějak poprat, tak se snažím. Docela mi teď v tomhle vyrovnávání pomohlo, že jsem od neděle zase po čtvrt roce doma. Že můžu trénovat na svých oblíbených trasách a vůbec mi teď nevadí, že jezdím sám, zatímco v Itálii nás trénoval vždycky slušný balík. Vím, že mi nezbývá nic jiného, než se soustředit na jakýsi minimální náhradní program. Hlava se mi z něho obdivem a respektem netočí, ale vím, že se čas od času dotknu i konkurence těch nejlepších a že snad někde bude také šance na slušný výsledek.
Můj nejbližší start je plánován na 2. května, do 5. se jede v Rakousku Uniqua Classsic (zařazení 2.1.). Nevím, co od sebe čekat, budu zase závodit skoro po měsíci, ale v tréninku se necítím špatně. Tak uvidíme, jak dopadne toto moje testování. Pak následuje velká termínová pauza – tam mělo být Giro. Nakonec bychom určitě vzali zavděk Závodem míru, ale ten se nejede. Takže trénink…
Podstatně moudřejší už snad budu při etapáku Kolem Bavorska 25. až 29. května (zařazení 2.HC). Tam mají startovat v rámci přípravy na Tour všichni dobří Němci, kteří nejedou Giro v čele s Ullrichem. Tak tam upírám svoje snažení i já.
Vzápětí hned Euskal Bizikleta ve Španělsku od 1. do 5. června, opět 2.HC. Myslím, že o kvalitě závodů ve Španělsku není třeba diskutovat a tady se navíc pojede v jednom zápřahu po Bavorsku. Tak jsem zvědav. A kdybych se cítil mimořádně dobře, je tu ještě od 9. do 12. června Kolem Slovinska (2.1.). Tam máme velký zájem na výsledku, náš druhý letošní sponzor Adria je totiž slovinský.
To už se termínově blížíme k domácím mistrákům, ale k nim zatím nemůžu nic říci, třebaže obhajuji titul. Navíc v těch mistrovských termínech jsou jednorázovky v Itálii a co já teď vím, jaké zájmy budou mít sponzoři? A ještě něco. Nikdy bych nevěřil, že mistrovský dres může být doslova na obtíž. Nijak z něho v týmu nadšení nejsou, už věřím tomu, že někdy může mít závodník i zakázáno titul vyhrát! Něco jiného by samozřejmě bylo, kdyby se v našem případě jednalo o mistrovský trikot italský.
První polovinu sezóny zřejmě zakončím etapami Kolem Rakouska (2.1.) 4. až 10. července. A vrcholem roku se pro mne stane v září závod Kolem Polska, asi jediný z kategorie Pro Tour, který letos pojedu. Když jsme se nedávno smutně v týmu bavili o tom zmařeném Giru, říkal jsem panu Masciarellimu, že jsem polské etapy dvakrát vyhrál a že mi je i teď úplně jedno, jestli tam bude dvacet týmů kategorie Pro Tour, že tam chci vyhrát letos zase. Docela se mu rozzářily oči a slíbil mi, že když se to povede, nechá mi postavit pomník. Jen se teď dohadujeme, jestli bude stát někde v Itálii, v cíli poslední polské etapy Karpaczi, či na návsi u nás v Malých Kyšicích. Trošku šibeniční humor…
Samozřejmě, že všechno zlé je vždycky také k něčemu dobré. Léta přemýšlím o hodinovce a je mi jasné, že když se ten termín nenajde letos, už ho budu těžko někdy jindy hledat. Začal jsem pomalu s masáží podvědomí pana Masciarelliho, ale ten tvrdí, že je to strašně drahé a že teď jsou jiné starosti. Ale myslím, že bych ho mohl přesvědčit, byť je výsledek pochopitelně bez záruky a času není mnoho. Kdyby se to ale třeba povedlo, mohlo by to pomoci v momentální bídě i týmu. Já sám teď o tom pokusu přemýšlím docela dost a přistihuji se, že se na kole někdy chovám, jako bych už na té dráze jel.