Před (a za) neprůhlednými skly
Posted on 31. Pro, 2001 by admin in Z TISKU
Ondřej Sosenka jako jediný na úrovni světové špičky kombinuje silniční časovku se stíhačkou na dráze…
Zatímco lidé kolem mluvili o úspěchu a konstatovali, že Ondřej Sosenka dosáhl svým 14. místem v časovce jednotlivců historického úspěchu českého reprezentanta v individuálních disciplínách silničního mistrovství světa, sám závodník nad touto skutečností nijak nejásal. Jeho cílem byla první desítka.
Nebyl však ani nijak výrazně zklamán. Působil dojmem člověka, který přesně ví, kde je v mezinárodním pelotonu jeho místo, zná svou sílu i sílu soupeřů a dokáže navíc přesně pojmenovat ony jemné rozdíly, které leží mezi možnostmi jedněch a druhých. Právě pohled do zákulisí dlouhodbých příprav i samotného závodu, na ony vzpomínané možnosti, byl obsahem našeho rozhovoru v Plouay večer po skončení mistrovské časovky. Asi není škoda, že jsme se při něm nakonec od silničního šampionátu dostali hodně daleko.
Spokojen? Nespokojen?Tak napůl. Přemýšlel jsem o umístění nepatrně výše a jím jsem se také dlouhodobě motivoval. Hned po projetí cílem jsem však věděl, že to nebylo úplně ono. Dokonce mám svědky na to, jak jsem hned prohlásil, že skončím tak 13. – 14. Řekl jsem to, přestože v té chvíli jsem vedl a na trati bylo ještě asi 40 lidí.
Co tedy vašemu výkonu scházelo?Na desítku minuta a na skutečně mimořádný výsledek dvě minuty. Jednu minutu rezerv vidím v sobě. Už jsem byl během tohoto roku nejednou ve větší pohodě než právě v okamžiku tohoto závodu. Nohy si to úplně ochotně nebraly, jako by cítily, že je po sezoně.
Ale termín závodu byl přece pro všechny stejný… Vaše slova znějí skoro jako zbytečná výmluva.Samozřejmě, že byl pro každého stejný termín, ale ne každý se na šampionát připravoval ve stejných podmínkách. První věc je počasí. Je veliký rozdíl, zda na začátku října trénujete v Čechách nebo někde jižněji. Druhou věcí je pak intenzita přípravy. Já před mistrovstvím světa vůbec pořádně nezávodil! Strašně jsem do skladby příprav na šampionát potřeboval odjet jeden pořádný etapák. Termínově by byl býval ideální závod Kolem Hesenska a od Závodu míru jsem byl skutečně domluven s panem Ženíškem, že jako hostující jezdec tento závod s jeho týmem absolvuji. Moc jsem si toho cenil, viděl jsem v tom nádherné gesto vlastně dvou konkurenčních klubů ve prospěch české cyklistiky, jenomže Wüstenrot nakonec na Hesensko vůbec nevzali. Docela jsem se naštval. Na největším českém etapovém závodě startují čtyři německé týmy a na jeden z mnoha německých etapáků pak nevezmou ani jedno družstvo české! To je ostuda a myslím, že i projev nezájmu a neumění těch, co u nás dělají nějakou cyklistickou diplomacii.
Jak jste se tedy na šampionát nakonec připravoval?Převážně na silnici mezi Prahou a Louny, za autem, které řídil Pavel Vršecký. Vrátili jsme se spolu do mých dorosteneckých let. Jezdili jsme velmi často v dešti, já v kulichu a v teplých rukavicích, dva týdny mi skoro nepřetržitě pršelo. Ve sjezdech jsme stodesítkou předjížděli osobáky i kamióny a já si nechtěl připustit jakoukoli myšlenku na to, co by se mohlo stát. Ve dvou domácích závodech, které se jako jediné v té době nabízely, jsem vyhrál. Lidé, co to viděli, říkali, že jsem si dělal, co jsem chtěl. Mám osobně čisté svědomí, pokud jde o moji přípravu na mistrovství světa.
Zmínil jste se o dvou minutách rezerv, ale zatím mluvíme jen o té jedné, kterou spatřujete v sobě samém.Další minuta, dokonce bych řekl velmi snadno dosažitelná, je například v tom, že se gumy nahustí místo vzduchem héliem. Většina ze soupeřů, kteří skončili přede mnou, hélium v galuskách měla. Už dávno někdo spočítal, že to dělá vteřinu na kilometru.
Když už jsme se dostali k héliu, galuskám a technice vůbec, musím se podívat na vaše kolo. V porovnání s často doslova kosmickými zázraky soupeřů působí až příliš tradičně.Jsem spokojen. Už před několika lety jsme za strašné peníze s otcem obstarali Lotuse, stroj, který proslavil Boardman. Nebo spíš ten Lotus proslavil Boardmana? Nevím… Každopádně moje kolo pro časovku, které mi postavil pan Kovařík, není v ničem horší. Spíš se mi jeví jako zajímavost, že jsem byl asi na mistrovství světa jediný startující, který si kolo koupil za vlastní peníze. Nejen rám, ale můj vlastní je i disk Zipp a přední kolo stejné značky, normálně jsem také koupil sadu Shimano Dura Ace i všechny další komponenty včetně zcela atypických klik dlouhých 187,5 mm, které, jak se ukazuje, nedokáže vyrobit na světě nikdo jiný, než italská firma Free Spirit a tomu pak pochopitelně odpovídá i jejich cena.
Kolik jste ze svého za tohle časovkářské kolo dal?Kolem 150 tisíc korun.
Při takovém vydání by už snad i na to hélium zbylo. Když má udělat celou minutu k dobru.Tam je jiný problém. Bombu s héliem přes hranice nevyvezete. To je věc celních vyhlášek a zvláštních povolení. To já sám nezvládnu. Když mi tak otvíráte oči, napadá mi, že taková cyklistická časovka ve vrcholném podání na mistrovství světa je samozřejmě věcí výkonnosti závodníka, ale snad stejně i dokonalého servisu lidí kolem. Obávám se, že v případě první desítky, možná i několika dalších jezdců, je výsledek časovky na mistrovství světa výhradně věcí servisu lidí kolem. Vysoká výkonnost závodníka je totiž v těchto případech samozřejmostí!
To musíte vysvětlit!Jistě se tady na mistrovství světa díváte pozorně kolem sebe. Určitě vidíte ty autobusy s neprůhlednými skly patřící prvodivizním profistájím. Na startu časovky parkovaly pěkně vedle sebe, a my, co pro nás dovnitř cesta nebyla, jsme se mohli jen domnívat, co se za těmi tmavými skly asi děje. Nanejvýš s opatrovatelem držícím rozevřený deštník nad námi při rozjíždění na válcích, jsme se tedy s Milanem Kadlecem, se Slovákem Nagyem, polskými jezdci a několika dalšími nadšenci pokoušeli dění kolem sebe příliš nevnímat. Naši největší soupeři se za doprovodu nejrůznějších specialistů nořili záhadně dovnitř autobusů a ven vycházeli většinou až přímo na start. Jalabert, jeden z největších favoritů a miláček místního publika, se s námi normálně rozjížděl, pak zmizel za tím neprůhledným sklem a ven už nevyšel. Tomu, že jej přepadly náhlé žaludeční potíže, jak psal druhý den místní tisk, snad věřili alespoň někteří z těch venkovanů kolem trati.
Přeháníte! Nikde nejsou tak přísné dopinkové zkoušky, jako na mistrovství světa.To máte pravdu. Také jsem jí tam absolvoval. Musel jsem se svléknout úplně do naha, to nikde jinde nebylo, abych snad neměl něco v podpaží nebo nevím kde… Ale já přece vůbec nemluvím o dopinku. To bych si nikdy nedovolil. Říkám jen, že v těch autobusech zkrátka příslušní odborníci aplikovali výsledky moderní vědy a poznatky současné medicíny na potřeby cyklistické časovky. V tom není vůbec nic nedovoleného. Jen každý nemá tu možnost. Bojím se, že jako reprezentanti České republiky na něco podobného nikdy nedosáhneme. Jako reprezentanti velkých profistájí se za ta neprůhledná černá skla případně dostat můžeme, ale zase vůbec nebudeme vědět, co to tam s námi dělají. I to tady přece nedávno bylo.
Takový Maďar Bodrogy má medaili a nedá se přece říci, že by Maďarská cyklistika byla dál než naše.Maďarská cyklistika skutečně není dál než česká cyklistika. Dokonce bych si dovolil říci, že česká cyklistika je stále ještě o něco málo lepší… Cením si toho, že existuje jedna zdánlivá maličkost. My pořád ještě dostáváme české reprezentační dresy od našeho cyklistického svazu. Nechám teď stranou, že zrovna mě jsou věčně malé a že je podle mého názoru pod úroveň, aby se po každé akci ty trikoty vracely, abychom příště dostali zase problematicky vypraný dres někoho jiného… Bodrogy tyhle starosti nemá. Maďarský reprezentační dres dostane od své stáje Mapei a vypadá v něm pořád mnohem víc jako jezdec Mapei než jako reprezentant Maďarska. A právě on je příkladem toho, o čem mluvím v souvislosti s dokonalým servisem kolem závodníka. Jsme od sebe o rok, prvně jsem s ním závodil snad v šestnácti letech v Jevíčku, pak každý rok mnohokrát. Rovněž znám trochu možnosti lékařského centra Mapei. Několikrát jsem tam byl také na testech.
A výsledek?Je pravda, že nabídku, z níž by se mi zatočila hlava, jsem nikdy od nich nedostal. Ale já taky nikdy nijak zvlášť nežadonil. Jezdil jsem nejdřív ve Švýcarsku a pak v Itálii od 17 let. Na jednu stranu je to ohromná škola, na druhou není co závidět. Nikde jinde totiž obecně není závodník ochoten tolik obětovat, nikde jinde neleží mezi tím, co předvádí a jak je za to odměňován, tak hluboká propast a nikde jinde není závodník v důsledku toho všeho tak ponižován! Když se mluví o tom, jak strašně jsou profesionální cyklisté v porovnání se špičkami jiných sportů nedocenění, tak je tím myšlena Itálie v první řadě. Zástupy tamních závodníků v předprofesionálním věku jsou třeba jen za kolo a za dres ochotny riskovat úplně cokoli.
Je toto vaše přesvědčení důvodem toho, že jste už několikrát odmítl nabídky italských profitýmů?Určitě. Málokdo u nás ví, že jsem na konci sezony 1998 jel několik závodů jako hostující člen týmu Riso Scotti, který byl tehdy i mezi prvodivizními skutečně na výsluní. Mimo jiné jsem za ně jel také závod Paříž – Brusel. Říká se, že nikdy se nemá říkat nikdy, ale já mám takový dojem, že tato epizoda možná zůstane mým prvním a posledním vystoupením v barvách italské profistáje.
V Polsku to bude lepší? V čem?Když už otázku stavíte takhle, musím říci, že ano. V Polsku je cyklistika druhým nejpopulárnějším sportem a to asi není ani v Itálii, ani ve Francii, ani ve Španělsku, ani kdekoli jinde. Výsledky Poláků všichni dobře známe. Někteří víme, že v Polsku je momentálně sedm profitýmů. V posledním závodě Kolem Polska startovalo deset prvodivizních celků a byly tu etapy, na jejichž trasu se přišlo podívat milion lidí! Tým ve kterém budu jezdit, závod Kolem Polska letos vyhrál. S rozpočtem na příští rok tím pádem neměl nejmenší starosti. Ale nejde jen o peníze, i když vím, že nejen v Česku, ale ani ve vzpomínané Itálii by mě nikdo určitě víc nedal. Spíš si cením toho, že budu v týmu považován za jednoho z lídrů a že náš program sezóny bude brát ohledy na moje potřeby. Hlavně však vím, s kým mám tu čest. S Andrzejem Sypytkowskim, jemuž jsem podepsal smlouvu s týmem MAT Ceresit, se znám skoro deset let. Jezdili jsme spolu kdysi za jeden klub v Luganu, nějaký čas dokonce bydleli v jednom bytě. On jako čerstvý medailista z olympiády v Soulu, já jako dorostenec spatřující v něm svým způsobem nedostižný vzor. Víme, co od sebe můžeme čekat.
Teď se sluší v tomto interview udělat pauzu. Jeho další část totiž probíhala až o dva týdny později, už v Praze a po skončení manchesterského mistrovství světa dráhařů. I tam Ondřej Sosenka startoval.
Můžu gratulovat k sedmému místu ve stíhačce? Před startem jste se netajil tím, že chcete madaili…Skutečně jsem chtěl dokázat víc, ale medaile zatím reálná asi nebyla. Čtvrté místo už ano. Ale co to je chtít čtvrté místo? Abychom dosáhli reálného, musíme usilovat o nemožné. Takže i příště si budu klást cíle co nejvyšší, třebaže se pak asi zase dočtu v novinách, že jsem moc sebevědomý a že jsem skončil v poli poražených.
Skutečně to někdo napsal? To jsem neviděl. Já zase četl, že vaše umístění bylo nejlepším výsledkem českého reprezentanta ve stíhacím závodě jednotlivců na mistrovství světa od roku 1981, kdy byl Aleš Trčka pátý.To o přílišném sebevědomí a poli poražených vám můžu dát přečíst. To o Trčkovi v roce 1981 jsem už také četl a myslím si o tom své. Autor této myšlenky káže naprosté bludy.
V čem?Nikoho ani nenapadne motat do sebe výsledky dnešního silničního mistrovství světa profesionálů s výsledky dřívějších šampionátů amatérů. Prostě se řekne, že v historii šampionátů dokázal silniční závod profíků alespoň dojet jen Daler, pak ještě Konečný a letos Milan Kadlec a já. Nemám vůbec nic proti Aleši Trčkovi, skláním se před výkony a výsledky, jichž ve své době dosahoval, ale když on skončil na mistrovství světa amatérských stíhačů pátý, konal se ještě také samostatný závod stíhačů profesionálů. Kolikátý by asi byl při společném startu? O tom se nemusíme dohadovat, stačí se podívat na dosahované časy…
Jste asi jediný, kdo dnes, řekněme na úrovni širší světové špičky v obou disciplínách, dokáže kombinovat silniční časovku se stíhačkou. To je asi dost obtížné.Už mě také napadlo, že kdybych zvolil jen jednu z těch disciplín, dostal bych se v ní asi ještě dál. Já ale nevím kterou! Ve stíhačce se zdá být cesta na absolutní vrchol přece jen trochu snadnější, už jenom proto, že tady například zatím do hry tolik nevstupují ty autobusy s neprůhlednými skly oken. Silniční časovka je ale zase přece jen uznávanější. Právě pro tu strašně silnou konkurenci, která tady panuje. A myšlenka, že bych se jako profesionální cyklista živil stíhačkou, ta je úplně absurdní. Na uživení to rozhodně není. Ale přes to všechno tvrdím, že obě disciplíny lze dobře zvládat. Zvlášť, být mezi nimi trochu větší časový odstup než jaký byl letos.
Není vaše přebíhání ze silnice na dráhu a naopak na úkor konečného výsledkového efektu? Neprospěla by i vám přísnější specializace?Možná, že ano. Pokud by šlo jenom o výsledky. Já ale můžu říct, že mě obě disciplíny hlavně baví. Že jsem se na oba závody těšil! A že už se dnes těším na obě mistrovství světa příští rok a přemýšlím, jak to zvládnout, protože termínově to bude ještě horší než letos.
Děkuji za rozhovor.
Miroslav Augustin, Český rozhlas
Ondřej Sosenka letos vyhrál 14 závodů. Není u nás na rozdíl od cyklisticky silných zemí zvykem vytvářet žebříčky tohoto druhu, ale zřejmě by v takovém hodnocení za rok 2000 stál z českých závodníků nejvýš. Přitom nešlo o prvenství v závodech, o nichž by se dalo říci, že byly snadné. Zvítězil mimo jiné v jednom z měření sil v rámci Světového poháru stíhačů, v závěrečné etapě Závodu míru do Prahy, v etapovém závodě Ytong Bohemia Tour a jedné jeho etapě, má tři tituly mistra České republiky atd. Ke všem jeho silničním triumfům navíc patří fakt, že do cíle vždy přijel po úspěšném samostatném úniku