Tři vteřiny na padesátce
Posted on 16. Říj, 2005 by admin in EXTRA
Když jsem se po projetí cílem nedělní tradiční časovky Chrono des Herbiers (kat. 1.1.) objevil na prvním místě průběžných výsledků, ještě jsem nejásal. Tušil jsem sice, že to bude hodně dobré (to se pozná a navíc jsem někde na 35. kilometru sjel dvouminutový odstup na jezdce přede mnou, jehož všichni poznačovali za domácí francouzské „želízko v ohni“), ale největší favorité ještě byli na trati… Když přijeli Lang i Cancelara a zůstali oba daleko za mnou, mohl už být rychlejší jedině mistr světa Rogers. Přiřítil se i on a spíkr do velké vřavy ohlásil, že zůstal za mnou o pouhou sekundu! Pak se sice ve výsledcích objevily sekundy tři, ale drama to bylo stejně ohromné.
Udržel jsem si radostnou bilanci – s výjimkou mistrovství světa jsem letos vyhrál všechny časovky, v nichž jsem startoval. Samozřejmě, že bych raději bral bilanci opačnou, ale ani tohle není špatné. Navíc jsem moc rád, že se potvrdila skutečnost, kterou jsem říkal už po mistrovství světa. Dvouměsíční odstup od moskevské hodinovky nestačil k tomu, abych se na světový šampionát připravil optimálně a tak si teprve teď toho 12. místa náležitě cením. Byly tam ohromné rezervy, které mne naplňují optimismem před příští sezónou. Samozřejmě si nemyslím, že by dneska tady Rogers jel ve své naprosto vrcholné formě, ale že by to nějak vypouštěl, na to také nevypadal… A všichni ostatní podobně.
Chrono des Herbiers je závod, ve kterém jsem léta toužil startovat, věřil jsem si na něj, ale zůstával pro mne nedostupný. Zvou si sem samozřejmě časovkářské hvězdy a třeba moje opakovaná prvenství v závěrečné časovce Kolem Polska sotva mohla organizátory zaujmout… I když jsem v nich porážel lidi, kteří zde jezdili… Vstupenkou se sem pro mne stal až světový rekord v hodinovce. Bylo příjemné přijet jako jeden z vítaných protagonistů. Bylo to příjemné po sportovní stránce i po stránce ocenění mého výkonu a jména. Na druhé straně to byl i jistý závazek, nemohl jsem si asi dovolit nepotvrdit svoje postavení.
Prodloužil jsem si z důvodu tohoto závodu sezónu. Nakonec jsem i prudce redukoval původně stanovený program na říjen a omezil jsem se v rámci tvrdé přípravy na tuhle časovku pouze na domácí dráhový mistrák ve stíhačce a zábavné kritérium na Staroměstském náměstí. Stejně jsem v tom termínu potřeboval jezdit nějaké intenzity, takže přišel Motol vhod. Přálo mi i počasí, stanovený program jsem plnil bez problémů, tým mi také vyhověl a na závody, kde jsem měl startovat, jel někdo jiný. Vždycky když býval světový šampionát v říjnu, tak jsem jen tiše zuřil, ale letos bych býval takový termín bral. Necítil jsem se po sezóně tak opotřebovaný, jako v jiných letech. Prostě všechny okolnosti tentokrát hrály pro mne.
Pak mi ani nemohlo vadit, že do místa startu jsem dorazil až v sobotu před půlnocí. Ještě jsem se lehce navečeřel, ale usínal jsem stejně až kolem druhé. Ráno jsem si pospal skoro do devíti a pak vyrazil na trať. Objel jsem si celou padesátku a poznal, že v tom větru si musím nechat zajít chuť na případný traťový rekord. Ale jinak bylo hezky – teplo a sucho. Maličko mi jen snad rozhodilo, když jsem potkával soupeře, většinou tu s jedním závodníkem byla dvě doprovodná týmová auta. A taky měli všichni na startu ergometry na rozjetí a vůbec zajištění na výši… Zpozoroval jsem, že s blížícím se startem pořadatelé nějak divně pokukují a dohadují se, až pak přišli a na rovinu se zeptali, kdy mi přijede doprovod. Mezi huštěním disků jsem jim řekl, že žádný nedorazí a oni znervózněli ještě víc! Tak mi narychlo přidělili nějakého místního nadšence. Ten popadl dvě rezervy a do auta posadil i svoji manželku. Až v cíli jsem pak zjistil, že od někoho půjčil kola s kazetou Shimano, nevím jak by se to s Campou sneslo. Ale defekt pochopitelně žádný nebyl.
Samotný závod – pohoda. Přesněji strašná dřina jako jindy, ale bez nervů a s pocitem, že to odsypává. Bývám zvyklý na informace z trati, někdo mi vždycky měří při časovkách mezičasy, ale teď jsem to ani nepotřeboval. Od půlky tratě jsem viděl jezdce, který vystartoval dvě minuty přede mnou a to bylo dobré znamení. A Langovi, který mne před čtyřmi týdny na MS porazil, jsem ujížděl… Cíl tu byl dřív než bych čekal a pak už jenom místní novináři, dvě televize a stupně vítězů. Ve chvílích, kdy se tenhle článek objevuje na mých stránkách už jsem na slavnostní recepci, Chrono des Herbiers má i svoji důstojnou společenskou stránku. Sezóna definitivně končí, asi tentokrát nebudu skleničku zvedat jen symbolicky. Ráno v pět letím přes Paříž a Prahu (tam jen na letišti vyměním kufr) do Itálie. Možná nebude stát za to chodit spát. Zvlášť když v Itálii sice ještě čeká cyklistika, ale už také spojená s oslavami. Ozvu se s hodnocením celé sezóny a s vyřizováním restů, které tady mám.