Hodinovka je problém
Posted on 20. Zář, 2014 by admin in AKTUALITY, EXTRA, HODINOVKA
Výsledek 51,115 km, jehož v hodinovce dosáhl na velodromu v Grenchenu Jens Voigt, samozřejmě respektuji jako nový rekordní výkon, ale do nijak euforického stavu mne bohužel neuvádí.
Už před Voigtovým pokusem jsem napsal, že pojede nějakých 52 až 53 km. Ovšem to jsem nemluvil o hodnotě možného světového rekordu v nových podmínkách, ale spíše o schopnostech konkrétního jezdce, který do pokusu jde na aktuálně povoleném bicyklu jako první.
Už jen samotná disková kola znamenají proti drátěným výpletům na padesátikilometrové vzdálenosti nejméně půldruhého kilometru. To není úvaha, ale seriózně vypočítaný fakt, jehož praktickou platnost potvrdí každý, kdo měl možnost alespoň chvíli jet na kole s využitím obou těchto technických řešení.
Ale kam se teprve dostáváme možností použít posed za takzvanými lehačkami místo klasických řídítek a kam jezdce posouvají už třeba pouhé kapkovitě profilované trubky rámu… Nemám nejmenší potřebu Voigtův výkon zlehčovat, sám jsem rekord držel přes devět roků a jsem rád, že už tuhle štafetu cyklistického pokroku převzal zase někdo jiný. Ale tohle jsou prostě skutečnosti, které nejde oddiskutovat.
Vedení UCI nejprve před lety zmrazilo další vývoj rekordu zákazem technologií, které neumožňovaly vnímat hodinovku jako obecně dostupnou disciplínu. Podstatným důvodem byl ovšem také fakt, že do společenství nedotknutelných a zbožňovaných cyklistických gigantů razantně zasahoval také jistý Graham Obree. Bez podpory silného týmu všem ukazoval, že výkonnostně není o nic horší, než největší hvězdy. A navíc přicházel s technologickými řešeními, která byla skutečně revoluční. Byť součásti jeho bicyklů někdy pocházely doslova ze smetiště.
Dnes UCI sebou samotnou před časem zakázané technologie z větší části znovu povolila, protože původním rozhodnutím dosáhla jediného – přivedla někdejší rekord rekordů do slepé uličky. Chris Boardman sice za velkého jásotu v tradici přizpůsobených podmínkách o deset metrů překonal legendárního Merckxe, ale v okamžiku, kdy se docela přesvědčivě o dalších 259 metrů stal novým světovým rekordmanem obecným představám o takovém šampiónovi neodpovídající Sosenka, bylo po legraci. Plejáda zasloužilých mistrů počínající Armstrongem a končící Cancellarou léta o záměru výkon druhodivizního závodníka pokořit, jenom planě mluvila. Ale pustit se do takového měření sil se nikdo ze zbožňovaných neodvážil. Samozřejmě, ono svěsit hlavu po šedesátiminutovém k ničemu nevedoucím pekle provázeném pocením krve, nemůže být ničím příjemným.
Jak z toho ven? Jednoduše se změní pravidla hodinovky tak, že nyní už Sosenku překoná v podstatě každý, kdo má profesionální výkonnost a na velodromu mu nebude dělat potíže držet se spodní černé čáry. Což, jak bylo i nyní vidět, není zas tak jednoduché, jak si může člověk na cyklistické dráze nikdy nejedoucí, myslet.
Je mi úplně jedno, co teď na sítích spustí o mých výrocích a mém sebevědomí „odborníci“, kteří se stejně ochotně a rezolutně vyjádří ke konfliktu na Ukrajině, jako k hodnotě jakéhokoli světového rekordu v čemkoli… Naopak si velmi vážím lidí, kteří o problému cyklistické hodinovky (ano, je to velký problém) diskutují zasvěceně a ze znalostí nejen samotné podstaty, ale i zákulisí. I za těch pár hodin, co nový rekordní výkon platí, jsem absolvoval takových rozhovorů velkou sérii, další lidé mi telefonují a píší. Odcituji dvě autority, jichž si velmi vážím.
Současný trenér rakouské dráhové reprezentace Jiří Mikšík píše: „Ten Voigt mě docela zklamal. Starý rekord má úplně jinou hodnotu. Voigt měl jet s tímto vybavením minimálně 54 km.“
Podobně z duše mi mluví také Tomáš Čapek, bývalý trenér stíhačů Dukly Praha a tehdy také ještě československé reprezentace: „Tak to byl trapas! Myslel jsem, že zavedou novou kategorii rekordu. Tohle Voigtovi vydrží jen do jakéhokoli dalšího pokusu.“
Chápu Voigtovy emoce, které dával najevo před startem i po skončení jízdy. Ale chápu je také jako svým způsobem od něho očekávanou produkci. Ze všech hodnot, které se do čerstvého rekordního pokusu promítaly, má totiž největší sílu její marketingová složka. Za pomoci Eurosportu byla uspořádána perfektní profesionální show, která měla vrátit hodinovce prestiž. Myslím, že se to v případě povrchní sportovní veřejnosti i docela podařilo. Ale kdo o cyklistice něco málo ví, tak moc dobře vnímá, že hodinovka je problém.
A Jens Voigt to nyní ví ze všech zúčastněných momentálně nejlépe. Ať mi promine, ale v systémově pojaté marketingové hře posloužil tak trochu jako komparsista. Kdepak, po úpravě pravidel se nemohl do přímého souboje se Sosenkou pustit sám hvězdný Cancellara. To by byla předem jasná partie. A tak Cancellarův tým vyslal do bitvy jiného svého závodníka. Jak říkám já i mnozí, co o cyklistice hodně vědí, v nových podmínkách se rekord stal skutečně záležitostí související spíše s otázkou kdo, než s otázkou zda vůbec. A Voigt byl po ruce. Dělá se to ve všech odvětvích lidské činnosti a říká se tomu jmenovat někoho za zásluhy.
Až teď úplně lehce Voigta zase někdo překoná, ať už se bude jmenovat Wiggins nebo Cancellara, bude to zase úplně jiná káva. Dotyčný vezme nejlepší výkon matadorovi Tour! To je přece něco jiného, než ho vzít nějakému Sosenkovi, co jenom vyhrál dvakrát Kolem Polska. (A jednou při tom v závěrečné časovce v přímém souboji o prvenství dal z druhé pozice celkového pořadí do té doby vedoucímu Voigtovi na 19 kilometrech třičtvrtě minuty.)
Věřím, že po nadcházející exhibici hvězd, k níž dal nyní Voigt impuls, zase jednou přijde někdo, kdo nebude příliš známý a divadlem zvaným hodinovka opět pořádně zamíchá. Budu mu držet palce, zatímco nejvyšší cyklistický orgán, samozřejmě v zájmu cyklistiky, nepochybně přijde na to, jak věc zase vrátit do chtěných scénářů. Úpravou pravidel samozřejmě. V záloze je přece ještě například elektrokolo.
Osobně budu dál svoje cyklistické radosti podstupovat se stejným zápalem, jak nyní. A že se k hodinovce ještě vrátím, to trvá, ať se o tom vyjadřuje kdo chce, jak chce. Jsem o čtyři roky mladší než Voigt, času je dost. A těší mne například, že už nyní nebudu muset v bikových maratónech hobbíků sjíždět z tratě závodu pár desítek metrů před cílem. Jenom proto, abych třeba svým 150. místem nedělal hodinovce ostudu. A dál budu, když mi to čas dovolí, s radostí vždy ve středu kroužit v Plzni na Lopatárně v měření sil s jezdci, kteří mnohdy jedou výhradně proto, aby jim pak chutnala ta jedna povolená desítka před cestou domů. A mimochodem – takový Kuba Svoboda má momentálně takovou formu, že by při všech těchto zábavných činnostech býval ve čtvrtek v Grenchenu na Voigtově kole o moc hůř, než čerstvý světový hrdina hodinovky, určitě nejel.