Giro d’ Italia 2004
Posted on 13. Kvě, 2004 by admin in EXTRA
O čem mluvili marodi
Docela ve svém stavu vítám, že se tady na Giru zpravidla první dvě hodiny etapy jedou tak, že by nám určitě stačil i každý lepší hobbík. Je čas a prostor i na nejrůznější diskuse. O to větší peklo se pak jede v závěru, ale k tomu se ještě dostaneme.
Trápím se svými problémy, nevím jak bych si na tom sedle sednul a v duchu nadávám… Občas kouknu po Mario Cippollinim, který se tady taky motá a zjevně i on na tom není nejlépe. Včera ho po pádu těsně před cílem odvezla sanitka do nemocnice, tam ho sešívali a teprve ráno se rozhodovalo, jestli bude vůbec pokračovat. Mario je ale velký profík. Spousta lidí přišla k trati etapy hlavně kvůli němu. Každou chvíli je z davu slyšet volat jeho jméno. On svým příznivcům občas zamává, rozdává úsměvy i když mu zdaleka není dobře.
Nevím, proč má Mario u některých lidí pověst arogantního a až namyšleného člověka. Mně se tak nikdy nejevil, obdivuju ho, ale až do dneška jsem se s ním nikdy neměl možnost pobavit. Snad mohu ode dneška říkat, že jsme kámoši, v průběhu etapy se mezi námi odehrál docela dlouhý a v závěru velmi přátelský rozhovor.
Mario přijel sám a povídá mi, že jsem jednička. Odpovídám, ať si ze mne nedělá srandu, že už tři dny trpím a trápím se, že vlastně na kole ani nemůžu sedět. Znáte ty chvilky, když se dají do řeči dva nemocní… Mario zase povídal o těch svých 14 stehách a o tom, že horší než to, co je šité, je to naražené pod kůží. Atd. atd… Pak se mi ptá, kolik měřím a vážím. Dvěma metrům nechtěl věřit, 80 kg se mu zase zdálo málo, on sám má teď 85. Dokonce říkal, že je škoda, že jsme se nedali dřív dohromady: „Vyškolil bych tě na rozjížděče dlouhých spurtů, to by byla úplně jiná zábava, než se mučit do kopce,“ povídal doslova. A dodal, že se vůbec diví, jak se můžu takhle trápit na kole, když prý máme v Praze tak dobrý pivo a tak hezký holky… Informován je dokonale.
No, zasmáli jsme se, pak se zase začalo pracovat… Ale jen u planých řečí nezůstalo. Plácli jsme si, že Mario přijímá moje posezónní pozvání do Prahy. Dokonce jsme v hrubých rysech postavili jeho pražský program. Bude to velkolepé, uděláme z toho společenskou událost sezóny!
To byl ale asi poslední veselý příběh této etapy. Jsem bez nálady, můj stav se nijak nelepší. Je to zakonzervované, bolák bolí, neuzrává ani se nevstřebává, zuřím o to víc, že jinak to není špatné. Zase se v závěru peloton dělil, někteří i hodně dobří závodníci nasbírali nějaké drobné ztráty, já tam vcelku bez potíží zůstal. Ale co dál? Ke všem osvědčeným, ale zatím zcela neúčinným metodám léčby přidáváme jednu další – homeopatickou. Připadám si už jako ten tonoucí, co se chytá stébla.